Dva měsíce jsou za mnou, pokusím se je nějak sama pro sebe shrnout. Přijde mi to někdy, že to letí, že mám pocit, že jsem přiletěla před týdnem, že spousty informací mi stále chybí a já už bych za chvíli měla mít vše splněno, protože po mě budou chtít vyplněné papíry k ukončení zkušební doby. Přitom nemám splněno nic. Přijde mi, že jsem stále ve všem strašně pozadu, zároveň, že jsem velmi často tak unavená, že prostě už nemám chuť něco zjišťovat, učit se. V posledních dnes si připadám čím dál tím víc marná. Psychicky si procházím stále stavy nahoru a dolů. Některé pády dolů, už jsou ale fakt dost krizové a nebezpečné. Občas mám chuť to vzdát, ovšem co pak? Vrátit se domů? To se člověku taky nechce, tak pak hledá další síly tu zůstat, a nějak se systémem poprat. Vrátila bych se domů hned, ovšem zároveň bych sama sebe zklamala a asi bych musela někam utéct do světa. Mrzelo by mě, že jsem nebojovala. Někdy však vím, že na ten boj nemám síly. Přijde mi, že v práci je spousta věcí se kterými člověk z počátku fakt bojuje, od jazyku počínaje, po boj s odlišným stylem práce, s doktory, s kolegy, s pacienty a rodinami konče. Už mám za sebou celou dobu se svoji školitelkou, jak 7 služeb s ní u jednoho pacienta, tak následných 14 služeb v její blízkosti. Můj pocit ze zaučení, strašný. Opravdu, leckdy bych řekla katastrofální. Neříkám, že je to vina jen preceptorky, asi na tom máme podíl obě. Nemluvě, že já na tom mám podíl ten, že jsem měla jít říct, že si spolu nerozumíme a že to nejde. Ovšem moje představa o školiteli je tedy velmi rozdílná. Můj názor zůstavá stejný jako v ČR, školitele by měli dělat lidi, kteří to chtějí opravdu dělat. Nejen kvůli penězům navíc, ale kteří chtějí předávat informace, které to baví, kteří se umějí vžít do role nového člověka v cizím prostředí. Tento bod rozhodně má školitelka nesplňuje, její předávání informací bylo jenom to co vidíme teď v tuto chvíli, a žádné vysvětlení, že jak to všeobecně funguje tu. Příklad hloupá hygiena. První den s ní žádná hygiena, druhý den najednou měníme vše, třetí den opět bez hygieny, 4 službu se doslýchám, že celou postel mění noční služba, my jen to co je špinavé. Tak vyberte si z toho co je zde teda norma, podle které se mám řídit. Názor, že si to pak člověk může dělat po svém... No může a nemůže. Vy prostě musíte s těmi ostatními spolupracovat, najít společnou synchronizaci ve vaší péči. Nemluvě, že bych našla spousty chyb na její práci. Jako osobnost, nevím co si o ní myslet. Na jednu stranu řeknu, že mi i chybět bude, když nebude poblíž, protože takhle budu muset každému říkat o kontrolu léků, o podepisování věcí v počítači. To bude teprve terno. Obzvláště v mém týmu. Musím doufat, že blízko mě bude někdo milý. To může být v mém týmu ale dost těžké někdy. Uvidíme.
Můj celkový dojem z práce - totálně odlišný systém práce než na co je člověk zvyklý z ČR. V určité momenty si připadám, že mám mít vědomosti jako doktor. Myslela jsem, že to půjde lehčeji, že si člověk přečte spoustu věcí ve směrnicích, když je tak krátký čas na zaučení. Jenže systém na směrnice stále nefunguje. V ubytování systém na vzdělávání už vůbec ne. Čas ve službě na to? Nulový. Zůstávat po službě super, ale ono když po službě dopisujete, ještě věci ze služby a pak už potřebuje k počítači noční služba, není to tak lehký. Občas je nějaký počítač volný, to je pak štěstí. Na druhou stranu, já jsem většinou tak unavená, že přemýšlím jen jak jít domů.
Ovšem musím uznat, že on každý systém zdravotnictví má to své. Ano možná si teď budu více vážit toho českého. Tady však taky najdu ty pozitiva. Jako zdravotní sestra nedokážu říct, jaký systém je lepší. Nebylo by to ani fér, s tímto se stále sžívám. Jako pacient, zatím mám tedy rozhodně pocit, že léčená bych chtěla být v ČR.
Prvním pozitivem jsou kurzy na vzdělání. Opravdu většina kurzů má hlavu a patu. Není to o tom, že se člověk učí vždy něco nového, leckdy si jen utvrdí, že to co ví od nás je i tu stejné. Na jednu stranu je i dobře, že je to povinné.
Druhým prozatím pozitivem doktoři, že vám více naslouchají (většinou), že jsou hodní. Já jsem ještě neslyšela doktora tu zvýšit hlas. Ovšem i na nich na některých jsou negativa - neustále jim vše připomínat, volat jim 3 krát než něco udělají.
Negativa:
Závislost na farmaceutech v přípravě léků, to je pro mě opravdu boj. Za prvé asi 3 lékárny a já nikdy netuším do které volat. Co mi kde nachystají. Za druhé prostě podáváte antibiotika o 4 hodiny později. Nebo vám řeknou, že něco není, protože jsou líní se podívat.
Kolegové, za mě tu chybí více kolegiálnosti. V tom si myslím, že ČR rozhodně vede. Tady si jede, každý hodně na svém. Člověk tu rychle vidí, že musí zapsat opravdu vše, aby chránil sám sebe.
Stres - tak to je největší negativum, myslím, že velký šok pro každého kdo z naší země přijede. Opravdu tyto první měsíce jsou z velké míry o zvládnutí stresu. Stres z toho, že člověk neví co, kde, kdy. Stres v práci z tlaku aby jste neudělali chybu, protože neustále slyšíte pacientova bezpečnost, stres z toho aby vás stále neopravovali kolegové, stres z angličtiny, aby jste vše dobře rozuměli. Stres z toho, že máte splnit miliony školení (teda aspoň v nemocnici, kde jsem já, třeba moje školitelka říkala, že to tak není ve všech nemocnicích tady, ale kdo ví.), že moc nevíte co pro jaký povolení vlastně udělat.
Jak bych zhodnotila život tu, tak to rozhodně kladně. Rozhodně nelituji, že jsem vyjela ač mě stres zabíjí a vážně uvažuji o tom to vzdát. Ovšem poznání nové kultury, která navíc není taková jak se u nás píše, zná. Poznání spousty nových míst, a že spousta v celé Saudské Arábii jich ještě čeká, to za to rozhodně stálo, stojí. Nemám úplně pocit, že by mě jejich kultura nějak extra omezovala. V Džidě člověk může vyjít v triku a kalhotech bez problémů. já osobně raději nosím Abáju, ale povinné to není. Pro mě je to jen ochrana před pohledy, dotazy ostatních, i když jako běloch se jich člověk stejně dočká. Ještě malá poznámka k Abaje, hrozně mě překvapilo, když jsem zjistila, že oni třeba na toaletách v nemocnici si ji komplet sundavají, byl to pro mě šok, vidět vlastně místní ženu v civilním oblečení. Neomezuje mě ani svolávání k modlitbě, ale to asi proto, že bydlím ve směru do vnitrobloku. Jediné co je na životě tu tak trošku negativní, že si nikam moc nedojdete pěšky. Nebo aspoň já moc ne - přes den může být teplo, ale i to by se třeba teď na podzim dalo zvládnout, ale přebíhání těch silnic to je prostě jiná liga. Na jejich kultuře ač mě to může občas v práci rozčilovat, obdivuji jejich rodinou sounáležitost. To že v ČR je spousta pacientů samo a návštěvu uvidí jednou za čas, tak tady jsou v podstatě cele návštěvní hodiny plné pokoje. Jak říkám, mě jako sestru to občas rozčiluje, ale jako člověk to docela obdivuji. Nemluvě, když má pacient povoleného sittera, kdy Sitter spí třeba na JIPu na zemi, v židli a je jim to jedno.