Den patnáctý - pocit zlepšení, první výplata

Tak dnes mám svoji 4 službu se svoji školitelkou. Už mi jich moc nezbývá. Včera jsem moc nestihla projít ty papíry, které ji mám dávat podepisovat, očekávám, že ji to bude stejně jedno. Překvapuji sama sebe, že mám od rána dobrou náladu a bojovnou a mám v hlavě spousty otázek na které se potřebuji zeptat. Hold odpočinek a hlavně snaha o pozitivní nalazení dělá své a je jedno kde jsme. Poprvé dostáváme těžší pacientku, a to v obou významech tohoto slova. Jsem za to ale ráda, protože si potřebuji osahat jiné pumpy, jiný systém počítání a dávkování infuzí s oběhovou podporou. U fyzikálního vyšetření pacienta zjištuji, že asi chápu, proč mi moje školitelka nechce moc říkat, ona je jistě zkušená a dobrá, ale já mám pocit, že v některých věcech si taky není jistá, ale umí v nich proplouvat. Příklad, říkám ji, že já u naší pacientky neslyším nic – srdeční ozvy, plíce, jestli si to může poslechnout ona. Nevím, buď dělala, že mi nerozumí anebo to prostě taky neumí. Poprosila jsem ji 2krát a stejně to neudělala. Papíry jsou psané na její jméno, ok, mě je to tedy jedno. Dopoledne proběhlo vcelku v klidu, náladu mi nezkazilo, ani to že si uvědomuji, že jsem pomalá. No já říkala už v Praze, že dárek připínáku na halenu v podobě šneka byl oprávněný. Dopoledne jsem chtěla udělat ten test z počítače přes i-learn. Překvapivě více co, stále nefunguje. Jenže test musím udělat během dneška, nebo mi nebudou školení počítat. Takže jdu za naši clinician. Jeden telefonát, jedno ukázání jak napsat hlášení v počítači, a odpoledne už to funguje. Nemilé zjištění je, že funguje jen v práci. Přiznávám to mi hlava nebere. Protože jak já jsem zatím pomalá, tak mám pocit, že moc času na to studovat v práci mít nebudu. Nemluvě, že chodit se furt přihlašovat do práce atd. se mi nechce. Tisknout to taky není moc kde, zatím využívám Českou kolegyni z jiného oddělení a ta mi to tiskne. Během poledne ještě zažívám nádhernou věc, dnes je má první výplata. Svoji polední přestávku využívám abych si dojela do jiné budovy pro svůj první šek, nakonec jsou dva tedy. Jeden šek je výplata a druhý, jsou peníze, které se davají na úvod pobytu, aby člověk měl něco málo na první dny. Následně v nemocnici do banky, jo takový luxus máme, banku přímo v hlavní budově nemocnice. Ukázat pas a peníze jsou moje. Nehodlala jsem je dát z ruky, hezky trávily se mnou celé odpoledne v kapse haleny, a věřte že s částkou v přepočtu kolem 65 000 Kč běhat celé odpoledne bylo trošku vtipné. Ty peníze jsou za cca 17 dní pobytu tu. Jenže nemám zatím skřínku, a právě té nové kolegyňce z druhého týmu se před dvěma dny ztratilo cca 1300Kč. Takže ne, všude dobře, v kapse nejlíp. Víte co je nejvíc uklidňující peníze mám, náklady se mi vrátily, ok kdyby něco, můžu odjet s klidem domů. 

     Během pauzy jsem však přišla o to, že naše paní se „zhoršila“ (vysvětlení pro sestry – nezhoršila, jen se ji vyplo tlumení a tak začala vyvádět) a já neviděla jak to moje školitelka řeší. Paní nám to fakt zopakovala ještě několikrát během odpoledne, takže o zábavu bylo postaráno. Do toho já potřebovala udělat ten test, a hlavně se přihlásit na zítřejší kurz EKG, protože to znamená, že nebudu muset do práce. No jenže na přihlášení už bylo pozdě, respektive pustilo mě to všude, vše jsem proklikala, ale ač jsem klikala na datum 28.9 přihlásilo mě to na 15.11. Šla jsem to řešit s našimi clinician, udělala jsem ze sebe blbce, ale což. Tak mě odhlásily, přihlásit se jim to taky správně nepodařilo. Tak to obvolaly a hurá – zítra mám kurz a ne práci. Sice nevím, kdy se na ten kurz mám naučit, ale to nevadí. Co mě baví – že člověk občas změní názor na lidi rychle, nový kolega ARAB, o kterém jsem si myslela, že v životě na sebe nepromluvíme, protože na kurzech byl fakt nadupaný vědomostmi a působil na mě arogantně, že je normálně schopný komunikovat. Vlastně jsem pochopila, že ani pro něj není lehký ten začátek, že se těší, až bude moc fungovat sám, že je to „sestra“ s 15letou zkušeností, a tak pracovat se školitelkou mu moc nejde, že nechápe její postupy, principy apod. Tímto chci říct, ano pro nás z ČR je to tu těžší obzvláště, protože ostatní prostě studovali v AJ, ale to neznamená, že oni to mají lehké. Ne, pro všechny jsou začátky těžké. Další pozitivum dne vidím v tom, že mám pocit, že přeci jen pomalu ale jistě se zlepšuje moje porozumění angličtině mé školitelky. Co naopak nedávám – když mluví více lidí na jednou, anebo když někdo šeptá. To jsem v ČR říkala, že slyším až za roh. Radost mi dělá, i že jsem v kontaktu s jinou sestrou co nastoupila na jiné oddělení, ale obě jsme přiletěly ve stejný den, takže některé věci máme podobně. Její výhoda, že už v Soudě pracovala. A přesto říká, že některé věci tu nechápe. 

Konec dobrý, všechno dobrý. Na závěr dne, mi udělal obrovskou radost telefonát s jednou z mých nejdlouhodobějších, nejbližších kamarádek z Prahy. Ono je prostě fajn si uvědomit, že kamarádství se dá udržet i přes velkou vzdálenost. Donutila mě ale k jedné myšlence, řekla mi, že zním a vypadám v pohodě v průběhu hovoru. To mě vede k tomu, že možná zprávy, které píšu svému okolí, možná i některé texty tu znějí moc negativně. Tak to však úplně není, ano jsem frfňa, ale jsem živá, zdravá a v pohodě. Jen se mi střídají nálady. Ano jsou chvíle kdy je člověku hůře, chvíle kdy je lépe, jsou věci které tu vypíchnu jako negativní, ale pro jiné by nebyli. Navíc jsem člověk, který se občas bojí říct, že je něco úplně super, neboť se mi vše zákonitě pokazí.