Tak dnešní den byl čirá katastrofa, opravdu. Dnes to tedy se mnou psychicky mávalo hodně, přiznávám. Jsou prostě dny, kdy by člověk neměl vylézt z postele a to byl můj. Na druhou stranu si zpětně říkám, fakt se mi dělo něco tak strašného ? Ne, jen sama na sebe jsem vyvinula zbytečný tlak a sama sebe stresuju.
Den mi začal už jedním mailem, který jsem si fakt ráno neměla pročíst. Nevadí, chtěla jsem to přejít a jít do práce, jenže už připravená k odchodu na autobus, jsem najednou nemohla najít kartičku do práce. Začala jsem zběsile prohledávat celý apartmán, vzpomínala, kde jsem ji večer měla a nic. Prohledala jsem fakt vše, i do pračky jsem šla, i do lednice, pod postel. Kartička nikde, no nic první autobus odjel, druhým to budu mít tip top a pojedu bez kartičky třeba jsem ji nechala v práci. Super, autobus nemohl vjet do areálu, neboť VIP osoba v nemocnici, tak některé vjezdy byly zavřené. Objížděním jsme nějaký čas ztratili, ale stále jsem měla přijít včas. U vchodu navíc zvýšené kontroly, super zamaskovala jsem, že nemám kartičku a pádila jsem na oddělení. Přišla jsem včas, ale školitelka už si pacientku převzala. No nevadí, je to stejná jako včera. První úkol dne začni dělat papíry v počítači. Hm super, snad si něco ze včera pamatuji. Něco jo, něco ne. Už v 8 ráno přišel nejhorší úkol pro mě, někam volat. Super, jsem ráda, že rozumím v AJ když ty lidi vidím, a hned volej. Volej na diety a změn dietu. V hlavě mi běželo "Jo dík, super, celá šťastná tam zavolám, nechcete si tam zavolat sama?" No, jednou by to přišlo já vím, ale že hned druhý den ráno, ještě když jsem fakt přišla vystresovaná z kartičky, tak to jsem nečekala. Hm, zvládla jsem jeden telefon, zvládnu i další. Takže jsem byla během dne ještě tak 4 nucena volat doktorovi, že něco potřebujeme. Mimochodem stále jednu a tu samou věc. Přežila jsem, ale v hlavě mi běželo, že já bych tohle nikdy své nové zaučující kolegyni neudělala a doufám, že nikdy neudělám. Vlastně jsem nevěděla, zda se chci vztekat a nebo brečet. Snažila jsem se nemyslet na paniku, že nemám kartičku a že jsem fakt truhlík ztratit ji hned první službu, ale přeci jen představa že hned další pracovní den budu muset jít na security a říct, že už jsem stihla kartičku ? No prostě lehce mi nebylo. Do toho jsem měla pocit, že fakt se dozvídám vše udělej tohle, klikni támhle, ne támhle. Do toho dnešní vedoucí směny, je jedna z clinician nurse, ale má tohle jako svůj přesčas, takže mě odkázala, že dnes mi papíry a přístupy nedá, že až si mám přijít v neděli. A můj naštvaný, rozhozený mozek rozuměl ještě hůře než včera, takže byly velké pocity zmaru a smutku. Vlastně mi nejlépe bylo u naší pacientky. Znovu však opakuji, že začátky jsou těžké všude, člověk si nevybere. Přesto jsem měla pocit, že kdybych měla jinou zaučující byla bych asi šťastnější. Ovšem říkám si, že i na mém oddělení v ČR, byly osoby ze kterých jsem zpočátku měla vítr, nevěděla která bije, byla z nich ve stresu. A víte co, já teď s odstupem času řeknu, že to jsou jedni z nejlepších lidí v mém životě. Doufám, že se v tom někteří poznají.
Během dne jsem se, ale tak nějak srovnala a smířila, že prostě kartička není, nedá se nic dělat. Snažila jsem se více komunikovat, jak se školitelkou tak se ptát ostatních. To mi někdy přišlo lepší. Během služby jsem stihla vidět příjem, přijímající sestřičce jsem rozuměla mnohem více. Teda ve chvílích, kdy se bavila Anglicky. U pacientky proběhla pak intubace, musím říct, že taky velmi rozdílná oproti ČR. Každopádně v tomto zase musím říct, že má školitelka byla super. Teda do doby než se po intubaci holky zvesela začaly bavit o pracovních věcech Filipínsky. Já už myslela, že jsem úplně vedle, že fakt anglicky nerozumím dokud je vedoucí směny nenapomenula, že mají mluvit anglicky.
Už jsem si připadala, že jakž takž jsem se dala do pohody ten den, takže když přišla na návštěvu Hany byla jsem možná vystresovaná, ale klidná. Jen do doby předání služby, jelikož jsem tu viděla tak jedno předání služby, vůbec jsem netušila, a školitelka řekla, předáš službu. Pak se hrozně rozčilovala, že nevím kam kliknout a jaké přesně dokumenty v počítači otevírat, abych to ukázala noční směně. V tu chvíli ve mě vše nějak bouchlo ale místo breku, přišla má arogantnost a zvedla jsem se, a řekla, at mi ukáže kam teda klikat, že to netuším a že ji nerozumím.
No a třešinka na závěr, přišla jsem domů, znovu prohledala celý byt, karta stále nikde. Hm kašlu na to, nebudu se tím nervovat, sednu na gauč a zjistím, že jsem ji večer dala do obalu na notebook... Jsou chvíle, kdy se fakt musím smát sama sobě.