Den dvacátý první - Den D

     Den D, asi nebudu raději rozepisovat, co znamená. Raději napíšu den za starou bačkoru. Od začátku do konce, ne pravda jen do konce služby. Znovu jsem se bála jít do práce, i přesto, že mě to včera bavilo. Byla jsem ale odhodlaná udělat dnes nějaké online školení, a dojít zjistit informace tedy u "clinician". 

     Péče o pacienta - ok, máme zase stejného pána, takže už i nějak ranní jeho vyšetření mi jde rychleji, docela si pamatuji co říkala sestřička z noční. Dokonce zvládám, komunikovat s doktorkou, která přijde na vizitu dříve a má školitelka je jak jinak, než na pauze. Potud dobrý, pak si náš pacient vytrhne nazogastrickou sondu, tak zavádíme novou. Uf, podařilo se mi to na první dobrou, haha oficiálně to určitě dělat nesmím, razítko mi chybí. Zvládám i volat RTG. Takže teď zpětně si říkám, co bylo tak špatně? 

     Vnitřní nálada, rozpoložení, kulturní šok ? Nevím, každopádně den mi hodně zkazili naše Clinician, když jsem s nimi šla řešit, že mi stále nefunguje přístup do počítače. Když jsem chtěla poradit, kde najdu zkratky v počítači, kde najdu teda co potřebuji k těm "privilegies". Můj osobní pocit byl, že je strašně obtěžuji. Opravdu, k privilegies mi tedy poslaly e-mail s odkazem, který mi jak jinak nefunguje. Přístup do internetového systému jsem si tam před nimi tedy musela vykomunikovat částečně sama, druhý hovor až do Rijádu teda udělaly ony. Musím ale říct, že to už se mi chtělo brečet. Stačilo málo jedno nevlídné slovo, nebo špatný pohled, to že jsem nevěděla, že hvězdička na telefonu se řekne "statky" já nevím, pro mě je hvězda Star. Každopádně jsem odešla od nich jak spráskaný pes, s myšlenkou že chci okamžitě na pauzu.  Co okamžitě na pauzu, na pauzu, zabalit se a letět domů!!! Poprvé od příletu jsem si říkala, co tu dělám. 

      Hm nebyla možnost, musela jsem asistovat u výměny cévky našeho pacienta. Dělal to tedy zdravotní bratr, který dělal vedoucího směny. Klobouk dolů zvládl to na první dobrou, a to s pacientovými anatomickými proporcemi byl za mě výkon roku. Jen o mě si myslí, že tu nechci být. Pak moje školitelka odešla na 2 hodiny, opravdu já už ji mám fakt raději, ale ty její pauzy nenávidím. Ještě přišla na kontrolu asistentka našeho vedoucího, a já tam zase byla sama. Ona je hrozně milá, a fakt jestli bych měla někoho jít o něco poprosit, tak určitě jdu za ní. Takže jsem i přiznala, že je fajn mít těžké pacienty, ale že nějak nechápu, kdy mám tedy dělat všechny ty školení. Zároveň ale musím říct, že nás více hlídá, než když je tu i šéf. Dnes napomínala kolegyně i za mobil v ruce. 

     O půl druhé jsem měla možnost jít na přestávku, ani nevíte s jakou úlevou jsem šla pryč. Byla jsem tak znechucená, že jsem neměla ani chuť na jídlo, které jsem si přinesla. Potřebovala jsem vypadnout a být sama. Utekla jsem do takové zahrady před nemocnicí, že bylo 38 stupňů? Jedině dobře, celý den jsem zase mrzla. Jenže moje výchova praví, že máme pauzu tak za 30 minut, jdu zpět. Školitelka je šokovaná, že jsem zpět. Nevím, jak to brát, jestli že se bojí, že se jí na něco budu ptát, nebo jestli myslí na moje blaho. Tak jsem ji řekla, že strávím ještě čas u počítače vedle a budu se učit. Nakonec jsem takhle udělala online školení na přístup do systému k lékům na oddělení. Sice jsem zase něco nepochopila, v podmínkách bylo absolvujte školení a na závěr je test... Hm, školení jsem absolvovala bez zvuku, proklikala jsem se (stránky si vyfotila na mobil) prostě na konec, a test žádný. Tak jsem vyděsila sama sebe, že kde jsem co udělala špatně. Přihlásila jsem se na to znovu podruhé, a znovu to samé, tak jsem se šla trapně ptát těch kteří to dělali nedávno, no nikdo nevěděl. Tak jsem se podívala do certifikátů a ejhle tam certifikát, že splněno. Tak na to kašlu, půjdu říct Clinician, že to mám hotový a Ať mi zařídí přístup. Ještě zkouším, zda mi funguje ten počítačový systém a ejhle, ono už to jde. Nepříjemné zjištění, že to u mě vypadá jinak, než u mé školitelky. Ta mi poradit nepomůže, ale pomůže mi kolegyně jiná, ale bez mé přítomnosti. Máme ukázku s Clinician k výkonu který tu nebývá často, takže ti co nemají privilegies, tak tam musí jít, aby si to zapsali. Super, jenže ona nás tam z toho zkouší. Víte co, vím kulový. Nerozuměla jsem jejím otázkám. Navíc, všem ostatním řekla, že tam mají přijít, na mě "zapomněla"? Kdyby mě tam neposlala kolegyně, tak o tom nevím.  Nevím, nevím co si o tom mám myslet, s aktuální náladou nic dobrého. Sílí ve mě  pocit, že si myslí, že tu nevydržím, tak nějak nemají zájem abych to dělala. 

     Navíc mi to nepodepsala, protože někam odběhla, takže jsem nestihla nahlásit, že mám hotový to školení, jestli mi zařídí ten přístup. Hm tak snad to týden počká. 

     Pak jsem potkala nejmilejšího doktora zatím tu. Plastický chirurg, asi změním oddělení:-D  Fakt takhle milého doktora, který s námi normálně během převazu mluvil, který nám hlavně pomohl s tím naším 135 kg pacientem manipulovat, otočit ho. Plus do toho na úvodní fotce ukazuji pohled z pokoje mého pacienta, a to člověka taky uklidní a udělá úsměv na tváři. 

     Bála jsem se zase večerní předávky, ale dobrý. Kolegyně co nás měla střídat, měla výrazné zpoždění, moje školitelka odmítala čekat, tak jsme předali někomu, kdo měl méně náročného pacienta. Byla jsem ráda, to byla hodná sestřička,  navíc chtěla jen základ, že zbytek si přečtou.

     Po službě se scházím s Hany a jdeme s Hany na večeři. Obě jsem měly denní, obdivuji ji, že se mnou šla, protože jsem ji přes den psala, že mám náladu fakt na dvě věci. Šly jsme rovnou z práce, tedy v pracovních hadrech. Musím říct, že pro mě zvláštní pocit, je to poprvé a přijde mi to fakt zvláštní, nemluvě, že ti pacienti jsou tu často v izolacích. Večeře byla super, kupodivu já se cítila už mnohem lépe. Navíc zase je to to, že já slyším druhý názor, druhé radosti/starosti z práce. Ráda bych řekla, že restaurace mi tu přijdou na jiné úrovni než u nás. Mnohem vyšší, třeba je to náhoda, že jsem byla v dobrých restauracích, ale opravdu, vždy se nám věnovali hned od začátku, nikde jsme nečekali na nic, já navíc strašně obdivuji, že po jídle vám donesou vlhčený ubrousek na utření rukou. Za mě si vysloužil číšník dýško, už jen ze zvyku, jenže jsem nevěděla, že tady se to moc nedává. Tak chudák se vrátil, že jsem jim dala moc peněz. Tak vyděsil mě, co jsem jim dala. Ne dala jsem správně, jen s tím dýškem navíc. Tak jsme si to vysvětlili, asi tak 5 krát nám přišel ještě poděkovat a hurá domů. Od zítra GNO - ted po 3. týdnech tu, začnu to, čím jsem tu měla začít.