Ano, dnes byl den kdy můžu říct s klidným svědomím, že vše bylo opravdu s úsměvem a bez nějakého mráčku v mé hlavě. Celkově vnímám, že poslední dny jsem pozitivnější, bojovnější. Doufám, že mi to vydrží.
Od rána jsem měla jasně daný program. Vstát brzy, dokončit úkoly k privilegiím, dojet do nemocnice na schůzku, odpoledne telefonát s kamarádkou a pak videohovor s agenturou. Úkoly splněny, přestala jsem si nimi dělat hlavu, u mě na oddělení nikdo ty odpovědi nekontroluje, takže jsem prostě něco napsala a hotovo.
Na 10 hodinu domluvená schůzka s clinician ať to vše dokončíme. Rozhodující den k ukončení mé zkušební doby. Ano i ne. To z čeho je člověk tady ve stresu na začátku, jak vidí, co vše a kolik toho má udělat, nakonec zjišťuje, že není tak horký. Stále sice nechápu, proč nemůžou tedy hned od začátku říkat, co přesně a kdy je potřeba ukončit, proč v materiálech píší něco, ale ve skutečnosti je to jinak. Příklad všude je psáno, jak musíte odevzdat všechny certifikáty vrchnímu svého oddělení - musela jsem? Ne nemusela, říkala, jsem clinician, že to potřebuji ještě dotisknout. Dovolila mi tisknout u ní, super, fakt jsem za to byla ráda. Nebudu lhát podplatila jsem ji donutem. Ovšem nakonec mi řekla, že to vlastně teď vůbec nepotřebuju. Priviligia ukončena během pár minut, úspěšně. Opravdu se musím smát, že jsem se předtím tak stresovala. Když člověk nějakou odpověď neví, tak vám poradí. Vrháme se rovnou na hodnocení. Jedná se papír, který musí vyplnit oni a já tam dopsat něco málo. Tento papír se musí odeslat na personální, aby definitivně ukončili zkušební dobu. Hodnocení z jejich strany je pozitivní, a to ať už to psané, tak i to co mi clinician jen řekla mezi řečí. Člověk zjišťuje, že oni se o vás baví s kolegy, nejen s preceptorkou. Udělalo mi to sice radost, ale zároveň prostě člověk ví, že oni ty lidi potřebují, takže to pozitivní hodnocení je tak trochu nutnost a je pro všechny stejné. To si však teď připouštět nechci, nesu si v hlavě, že jeden kolega, kterého si i já vážím údajně řekl, že vím. To mě fakt těšilo, ano určitě nedělám stále věci podle jejich, ovšem umím přemýšlet, a jsem ráda, že to někdo i vidí třeba. Trošku mě zklamalo, že tam není hodnocení preceptorky a ani moje hodnocení na preceptorku.
Shrnuto podtrženo hotovo, zbyle ne akutní priviligia doděláme později, protože tolik času zase clinician dnes nemá. Moje nástupní papíry si bere ona s tím, že je odnese šéfovi, tedy můžu je tam odnést sama, ale to s poděkováním odmítám. Už jsem tam byla dost často. Odcházím s úsměvem. Mimochodem můj tým A je dnes v práci, já mám volno, protože vyměněná služba, ale jak je to všechny dnes překvapilo. Kohokoliv jsem potkala, tak otázka, proč nejsem v práci. To značí, že už člověka i v tomhle našem velkém týmu vnímají. Nejsem úplně neznámý člověk.
Oslava konce zkušební doby, kupuji s i v obchodě dortíky a mířím spát. Ano ve 12 hodin si dávám šlofíka v posteli. Odpoledne zjišťuji, že můj signál je zase dnes na dvě věci kdekoliv v apartmánu. Takže na plánovaný hovor s agenturou, přes kterou jsem tu, směřuji na lavičku tady v compoundu.
Rozhovor byl hrozně příjemný, milý a já jsem byla ráda, že jsem mohla říct, jak to tu chodí. Varovala jsem tedy už dopředu, že rozhodně nebudu jen pozitivní. Já prostě myslím, že je fajn říkat dobré i špatné. Majitelka agentury, je strašně milá žena, a já si vážím, že si najde čas s námi komunikovat a zjišťovat, co a jak. Ano je to částečně pro ně nutnost, protože pak vědí do čeho posílají ty další, ale z druhé strany je hrozně fajn cítit, že stále trvá zájem o to jak se tu máte, co se dá zlepšit atd. To co já jsem měla na srdci jsem řekla a ano pro mě to asi změnu nepřinese, ale věřím, že já už jsem taky mnohem více psychicky stabilizovanější tu, ale třeba pro někoho to bude znamenat příjemnější start, ač nevím, jestli se některé věci z ČR dají ovlivnit. Když jsem přemýšlela před tímto rozhovorem o tom co vlastně chci říct, tak jako nejdůležitější myšlenku jsem si uvědomila, jak je důležité si vybrat správné oddělení. Můj názor je, že akutnost místních oddělení je dost rozdílná od českých. Nemluvě, že i faktor, že lidi zvyklí z malých oddělení se pak tady na velkém můžou cítit nesví. Moje rada - opravdu dobře zvážit.
Po rozhovoru s agenturou ještě moc příjemný rozhovor s kamarádkou. No a pak byl můj plán jít spát, nakonec změněn a zase jdu večer ven. Na můj vkus dost pozdě, když mám druhý den denní, návrat po 12 v noci, ale tak snad mě dobrá nálada udrží při životě. Nepamatuji si název restaurace, ale byla to první ekologická restaurace, co jsem tu nastoupila. Aneb vše tu mělo být přírodní, například i příbor. Přidanou hodnotou byl výhled z restaurace. Tak s úsměvem do dalších dnů.