Další dvě denní služby za mnou, obě dvě perné, ovšem z mé strany zvládnuté s již mnohem lepším pocitem. Důvod ač práce bylo hodně, už jsem měla pocit, že lépe zvládám si to zkoordinovat, protože prostě nejde dělat 2 věci naráz. Jenže tohle vždy záleží taky na lidech kolem a na lékařích, jaká je s nimi domluva.
V úterý ráno jsem byla trošku zase v šoku, že mám zase paní, která byla před 4 hodinami resuscitována. Fakt na to v poslední době mám "štěstí", ovšem jelikož už vím, jak je těžké určit kdo bude mít jakého pacienta, už vím, že to snad není záměrně. Kupodivu jsem sama sebe překvapila, že jsem byla už více v klidu - no paní měla normální EKG rytmus, takže mi pak větší množství práce kolem až tak nevadilo. Asistovala jsem u druhého zavádění centrálního žilního katetru tady, v tom případě pro dialýzu. Překvapilo mě, že když jsem šla za clinician jestli někdo má být se mnou, neboť k tomu samozřejmě privilege ještě nemám a že vedení říkalo, že by někdo na poprvé měl být s námi, tak se divila. No nakonec mi jen zkontrolovala pomůcky a ok, poradila jsem si sama. Měla jsem tam fakt hodné doktory, kdy jeden z nich byl sám co se učil. Takže jsme to všichni dohromady úspěšně zvládli.
Navíc jsem měla v mém okolí nejlepšího buddyho. Byl to tedy chlap, takže bych ho neměla k ženské pacientce volat, ale byl zlatý. Opravdu, sranda byla, práce byla, pomoc byla, no dobře vybíral si pauzy oba dva dny i za mě, už jsem se mu i smála, ale věděla jsem, že kdyby cokoliv on mi pomůže. Ono se tak i stalo, když mi ve středu odpoledne přestalo něco fungovat a já si se dvěma rukama nevěděla rady, opravdu přišel pomohl, bez nějakých řečí. Jestli o mně pak třeba nemile mluví za zády, nevím, ale věřím, že jako chlap ne. Závidím tenhle chlapský nadhled. Navíc v naší části oddělení s námi byla ještě kolegyně co mám ráda, ač je vedle ní vždy člověk naprosto pozadu, a nestíhá.
Ve středu jsem si udělala opět výlet na vyšetření s ventilovaným pacientem. Byla jsem ráda, že jsem to nestihla v úterý už na to nezbyl čas, ovšem pacientka mi zůstala i ve středu, takže mě to čekalo ve středu. Ještě hned po ránu. No aspoň to bylo za mnou. Akorát nevím proč, vždy když já potřebuji na vyšetření málokdy má pracovník určený na tyto věci čas. Co to znamená, že jdu já a respirační terapeutista, protože nechceme čekat, pracovník pro převoz se k nám měla přidat. No je to zvláštní za celé 40 minutové vyšetření se nepřidal. Naštěstí se mnou šlo více respiračních terapeutů, ovšem táhnutí postele bylo na mně.
Po příjezdu mě čekalo překvapení, všichni byli zaneprázdněni. Můj buddy, který upřímně by mi i šel pomoct, byl vyhozen clinician, že mi pomůže ona. Pozor clinician, ze které já mám respekt. Takže v první moment, jsem měla pocit, že ok v 9:00 ráno a já umřu. Ovšem ona byla strašně hodná, opravdu pomohla mi dát paní do pořádku, rozmotat z hadiček, hygiena atd. Kupodivu jsem se u toho i bavily o práci, a o tom jak se zbavit stressu. Sice to možná trošku sníží můj strach z ní, ale přesto myslím, že toto její rozpoložení je, neboť odlétá na téměř dvouměsíční dovolenou.
Každopádně musím říct, že tyto dny mi pomohly si zase více věřit, a být si jistější a vidět to tu zase o něco více pozitivněji. V moji dobré náladě jsem i odsouhlasila, že vezmu v pátek přesčas za kolegyni. Těšila jsem se na 3dny volna, ale já jsem fakt slabá v tom říkat ne.
Taky se nám v úterý objevil rozpis služeb na příští měsíc, teda jen předběžný, kde mi si máme napsat, kdy chceme přesčasy, kdy naopak žádáme volno atd. No já bych si ho nevšimla. Dokud za mnou nepřišla má školitelka s prosbou, zda za ní nevezmu noční. Řekla jsem ji, že ano, ale že nevím jak to je s mým ukončením zkušební doby, že jsem ten papír neviděla, takže ani nevím zda můžu, že nevím jestli už mám povolené noční. Ale, že když se zeptá šéfa, že ji to samozřejmě vezmu. Upřímně říkám, že ještě že jsem ji toto řekla. Odpoledne mě totiž velmi překvapilo, jak když člověk řekne ne, jak je reakce dost nevítaná. Ona se totiž nestihla šéfa zeptat a odpoledne se šla ještě ptát kolegyně vedle mě. Ta ji řekla, že vezme cokoliv, ale když se dozvěděla že jde o noční, tak se jí omluvila, ale že ne, že ji nedělají dobře, že se bojí, že by mohla zkolabovat apod. No moje školitelka potvrdila to co jsem si o ní dříve myslela, okamžitě změnila tón do nemilého, uraženého, že ji nechce pomoct. Takže z milého slovo kamarádko prosím, bylo proč, já taky je nechci, já je x let nesloužím. Tak jsem se ji snažila uklidnit, že já ji to vezmu, jen musíme ráno mluvit se šéfem, ale děsí mě co řekla mě, kdybych řekla ne. Ve středu to šéf schválil, takže problém vyřešen.
Negativa na těchto dnech - nestihla jsem žádné privilege. Jelikož mám zítra přesčas tak nevím, kdy je dodělat. Poslední možný den v neděli či pondělí při službě. To jsem na to zvědavá, protože ač mám ze služeb lepší pocit, stále nemám tu kuráž opouštět své pacienty. Ve středu jsem navíc dopisovala papíry tak dlouho po službě, že jsem nestihla autobus v 20.00. No a jelikož mám zítra přesčas nechce se mi čekat na poslední autobus ve 20:40 a tak si beru poprvé z práce taxi domů. Kde opravdu jsem tak unavená, že jen lehnu a spím.