Neděle, další dlouhý týden přede mnou a tentokrát ultra dlouhý. Čekají mě dvě služby, dva dny volna a pak 4 denní. Doufám v to, že budu mít nějaké stabilnější lidi, ať můžu jít za clinician něco dokončit. Občas dumám, kdo je u nás tak stabilní. Leda VIP a ty zase musí člověk hlídat jinak.
Moje naděje na stabilního pacienta vzala za své už minutu 5 vteřin po začátku předání služby. Ano dostala jsem pacientku co u nás už je delší dobu, ovšem dnes 3 hodiny před předáním ji resuscitovali. To značí, že to klidný den nebude.
Ok den jsem přežila já i pacientka, ze 3 procedur jsme sice stihly jen jednu, ale ne mojí vinou. Ovšem místním tempem, nedostatkem personálu, nebo nějakým rozdělením. My jsme spolu stihly výlet na CT. Příprava na CT mě zase stála nervy. Tam člověk zavolá, chceme souhlas, chcete ještě něco? Ne. Voláte za hodinu, souhlas podepsán. Chceme kanylu velikosti 20. V duchu mi běželo, proč jste mi to neřekl hned, když jsem se ptala. Takže sehnat kanylu 20, protože u nás je nedostupná. Pracovník co ji má donést 40 minut nikde. Takže si udělá člověk výlet pro kanylu sám. Sehnat někoho kdo ji zavede. Stále k tomu nemám oprávnění a nebudu lhát nemyslím, že bych byla u této pacientky úspěšná. Rozčílí mě kolega, který prostě nemá pacienta, je určený na vybíhání k akutním věcem a měl by pomáhat, když je někde více práce. To mu je zatěžko jít mi pomoct. Raději sežene někoho jiného. Lenost některých mě fakt umí vytočit. Navíc dnes teda kromě stresu z pacientky mám divný pocit z lidí kolem mě v mé části oddělení. Pokaždé když, jsem se někoho zeptala na pomoc, tak mi odpověděli, že můj Buddy je někdo jiný. Tak dík:-D Nevadí. Pacientka připravená, já připravená. CT že se ozve. 2 hodiny a nikdo se neozývá, tak člověk volá znovu, jestli to udělají - a jasně tak pojeďte, kdybych nezavolala znovu, tak možná čekám ještě 3 dny.
Stále mě fascinuje, že tady s takovým to pacientem jede sestra sama bez doktora, bez jakéhokoliv resuscitačního batohu, jak je zvykem v ČR. Jen sestra, respirační terapeut a něco jako sanitář v ČR. Já dnes navíc jedu v doprovodu rodiny. To teda zrovna nechci, ale co nadělám. Před odjezdem jsem fakt byla nervózní, takže jsem se fakt ptala všech co mám dělat, a kam volat, když by se něco akutního s paní dělo během převozu. Nezbývá mi než si přát ať je vše ok. Na CT jeden pracovník Arab nevrlý, poprvé říkám, že štěstí za druhého, to byl Filipínce, který byl neskutečně hodný a pomohl mi. Navíc mám štěstí na respirační terapeutku. Není od nás z oddělení ale byla strašně hodná a pomohla mi neskutečně. Po návratu mi šla pomoct kolegyně, ze které jsem doteď měla respekt, protože předávání služeb s ní byla katastrofa. Včera jsem zjistila, že ona je tu teprve 4 měsíce. Takže je vlastně na tom dost podobně jak já. Tak jsme se tomu vlastně zasmály.
Byl to náročný den, ovšem na konci jsem byla docela pyšná. Za prvé učím se už trošku koordinovat, co kdy a kde, učím se prostě říkat vedoucí směny, že potřebuji s něčím pomoct. Nemluvě, že i předání kolegyni po které jsem posledně brečela proběhlo v klidu. Vůbec ji nevadilo, že na ní čeká výlet na magnetickou rezonanci a že by v noci měl přijít dialyzační pracovník.
Co se týká magnetu to zase musím říct, že tu mají dobré, ono to funguje tak, že magnet se dělá přes den nehospitalizovaným pacientům a přes noc hospitalizovaným. To mi přijde super, že je to dostupné 24 hodin.