Večerní úmysl, zničit tělo i mysl a spát klidně se nesplnil. Teda tělo jsem zničila, ovšem hlavu asi moc ne, klidně jsem rozhodně nespala. Poslední dny jsou noční můry fakt kamarád.
Včerejší večerní vyhlášení volna pro všechny pracující, nakonec v nemocnici znamená to, že jedeme ve víkendovém režimu. Takže no stres, pacienti se o sebe nestarají sami. Ovšem pro nás to znamená méně doktorů ve službě, horší dostupnost některých vyšetřeních. No a vedení oddělení je doma. Vlastně i sluníčko si vzalo volno. Poprvé co jsem tu je venku celý den zataženo. Asi i to slaví výhru nad Argentinou.
Služba, stejný pacient, rozdílný stav, jiné kolegyně kolem mě. Nejblíže mě kolegyně, se kterou nám to dohromady zrovna moc neklape. Celkově den jako korálek. Myslím, že člověk má občas takové to vnitřní tušení, že něco bude špatně. Já od rána říkala, že můj pacient dnes nebude dobrý. Takže mám své další poprvé tady. Poprvé umřel pacient, kterého mám ten den na starosti. Nehroutím se z toho, myslím, že těchto událostí už mám bohužel za sebou více než dost, ale v ČR bych se šla pravděpodobně něčeho dobrého napít. Navíc jsi jsem jistá, že jsem prostě dělala vše co jsem mohla. Ovšem ano je to tu jiné, jiné prožívání rodin. Jiné náboženství, jiné věci co je nutné udělat. Což je trošku těžké, když to nikde není napsané. Kolegyně mi ráno v akutní situaci pomáhaly, teď mají své práce dost. Já už jsem ale trošku dál, než na začátku, takže vím, že prostě mi musí pomoc vedoucí směny. Navíc mám štěstí na vedoucího směny. Prostě jdu za ním a on udělá velkou část práce se mnou, i když má své práce dost. Má ale smůlu, já to prostě nevím. Navíc je to Arab, takže mi pomůže hodně s rodinou. Společnými silami jsme to zvládli a já 40 minut před koncem směny, poprvé v životě navštívila márnici. Budu doufat, že dlouho tam nebudu muset. Z hodně důvodů, jedním z nich je, že architekti tlačit postel do kopce je pěkné kardiovaskulární cvičení. Na cestě do márnice, mě naštěstí doprovázela jen část rodiny. Přišlo mi smutné, že zrovna syn ze kterého jsem včera i dnes měla divný pocit, mě prý v arabštině chválil. Já měla furt pocit, že si naopak stěžuje. Kupodivu mě každý hned posílá domu a já místo toho trávím v nemocnici ještě 40 minut po službě úklidem, protože mi přijde nefér to nechávat na další směnu.
Mimochodem dnes na mém oddělení snad mrzlo. Dělala jsem si srandu, že asi léčíme zimou. Opravdu zima byla všem nejen mně. Na pauzu já musím ven, aspoň na 15 minut prohřát své kosti. Upřímně doufám, že do příští služby trošku naše oddělení ohřejí. Jinak nevím co budu dělat, zimní bundu jsem si nepřivezla.
Večer místo alkoholu, nebo dobrého jídla mi nezbývá než si trošku zanadávat v hlasových zprávách kamarádkám do ČR, vybít své emoce a jít rovnou spát. Stále se totiž peru s tím, že to co bych udělala já, neznamená, že by udělali ostatní a neměla bych to nich ani čekat, každý jsem jiný, každý máme svou osobnost.
Jediné co mě zdrží, že se snažím zjistit od kolika mám zítra školení a zjišťuji, že mi nefunguje pracovní mail v mobilu. To znamená, nařídit zase budíka, zkusit ráno zda to funguje v mobilu, nebo to jet co nejdříve řešit do nemocnice. Předpověď na zítra je déšť, kolegové mi radili, raději moc nevycházet ven.