Den 69 Večeře sama se sebou

     Ráno jsem se probudila totálně rozlámaná. Fakt přemýšlím, jak to dělají kolegyně co slouží 4-5-6 denních v kuse. Já jsem fakt mrtvá po 3. Nejraději bych se válela jen v posteli. Ovšem na to mi tam chybí internetový signál. Takže se z postele přeci jen vykopu. Přemýšlím, že pojedu dnes zase do nemocniční knihovny udělat nějaké testy, kurzy online. Nakonec si ale uvědomuji, že jsem viděla nemocnici 7 dní v kuse, takže ne dnes tam rozhodně nepojedu. Potřebuji relax. Takže dnes žádná nemocnice, žádné učení. Jediné čím si nemocnici připomínám je WhatsApp skupina, e-mail a psaní si s Indkou co je ve službě. Ve skupině opět přistála, že zítra v 7:15 je nějaké školení u nás na oddělení, nikdo ale nikdy nenapíše, jestli je to povinné či ne. Zvažuji zda půjdu nebo ne. Jenže jet tam kvůli nějakému 15 minutovému školení a kvůli tomu vstávat? 

     Celý den tak nějak strávím telefonáty s ČR. Zase zlobí signál, takže telefonuji zase před ubytováním. Ještě, že je tam lavička. Dostávám stížnosti, že v ČR je zima, a že už sněží. Obrázky sněhu mě vyvolávají teď úsměv na tváři. Chtěla jsem do ČR kamarádkám poslat trošku sluníčka aspoň na fotce, ale já ho úplně promeškala.

     Od rána jsem byla přesvědčená, že dnes půjdu ven, abych prostě opravdu zrelaxovala psychicky. V průběhu dnes jsem si však říkala, že jsem líná a že možná nepůjdu. Nakonec jsem ale přesvědčila sama sebe a jela. Bylo to jedině dobře. Opravdu to jsou pak chvíle, kdy si člověk říká, že je tu hezky a vidí to pozitivněji. Věděla jsem, že chci někam na pobřeží, vidět západ slunce, ale že tentokrát pojedu někam mimo fontánu. No jenže já a moje dlouhé rozhodování a pak čekání na UBER zapříčinilo to, že západ sluníčka jsem nestihla. Západ sluníčka jsem zažila v dopravní zácpě. Přijela jsem těsně po. Nevadí i tak ještě bylo světlo a já viděla dozvuky západu, užívala si klid, teplo, ale žádné vedro k padnutí. Prošla jsem se, na mobilu puštěný zahájení fotbalového mistrovství. Byla jsem spokojená. Hlava relaxovala, já si užívala výhled. Do toho vnímala Arabskou kulturu. Tady prostě lidi chodí ven se svými koberečky. Pak prostě jdete, jdete a najednou se lidi kolem vás modlí. Jedna rodina mi nabízela i arabskou kávu a nějaký dezert. Na pobřeží byla miliarda koček, a jak já tu nejsem úplně jejich fanoušek, jejich odvaha mě fascinuje. Oni se nebojí ani vody. Cestou jsem viděla i spoustu malinkých koťátek, až mi jich bylo líto. Moje cesta skončila v restauraci. Jak zmást obsluhu, objednáte si jedno jídle, ale dvě pití a oni vám přinesou dva talíře, dvoje příbory prostě vše dvakrát. Vcelku mě to pobavilo, asi vypadám, že vydám za dva. Jídlo v restauraci Blue Ocean bylo perfektní, jedná se o restauraci přímo na pobřeží, moře naráží na kamení pod restaurací. V restauraci navíc běžel fotbal, mají celou restauraci teď připravenou na mistrovství. Všude rozvěšené vlajky účastníků. To mi připomíná, že i nám dnes do pracovní skupiny přišlo, že v nemocnici máme možnost podporovat naše národní týmy, že přenosy budou v dětském koutku:-D 

     Po večeři jsem si dala ještě zmrzlinu, co vám budu povídat, ač člověk večeří sám, já si to užívala naplno. Navíc tady se můžete pěkně najíst venku, protože já mám na sobě abáju a její výhodou je, že nikdo neuvidí, že jsem přejedená k prasknutí. 

     Tyhle momenty jsou opravdu fajn, na druhou stranu přiznávám, že jsem si myslela, že dostat se k moři bude trošku jednodušší, než to je. Ano základní podmínkou tady je nepřepočítávat. Jakmile začne člověk přepočítávat, zjistí že ho jeden takový večer vyjde třeba na 1800 Kč, což by někomu mohlo zkazit dojem z večera. Já si ho zkazit nenechám, prostě je to realita a člověk to tak musí vzít.  Zase plat je tady taky dosti rozdílný, takže nemůžu říct, že si to nemůžu dovolit. Pokud by člověk znal jen čtyři steny ubytování a nemocnici? Tak to nemůže dělat moc dobrotu. Ovšem moc si k moři jen tak dojít, to by byl sen.