Čtvrtek den 66
Myslela jsem si, že po složení včerejších dvou privilige, dnes budu vstávat s klidem. Klidnější o něco možná jsem, ale přesto po ránu cítím stres. Do toho i strach, že bych tedy dnes mohla dokončit další body programu. Při pohledu ráno na tabuli s rozpisem, kde kdo jsme mám radost, mám vedle sebe jednu Filipínku, kterou mám fakt ráda. Je hodná, milá a jednu službu co jsem vedle ní měla, my opravdu radila bez problémů. Trošku mě humor přejde, když zjistím, že ona bude mít ale velmi náročný den, že má hodně pracovně složitou pacientku. Snad bude mít čas mi radit, jinak jsem nahraná. Další lidi v mé části oddělení rozhodně nejsou ti co by radili. Zajímavá věc, předávala mi sestřička, která jindy dělá staniční, ona už mi tedy dvakrát předávala. Já myslela, že to jsou dvě osoby a až dnes pochopila, že je to jedna a ta samá. No nevadí. Trošku mi to dodalo, klid, protože si uvědomuji, že ne každý kolem mě je dokonalý. Ona je hrozně sympatická, ale vím, že některé věci už mě z předání zarazili. No den proběhl jakž takž v klidu. Jediné co si po dnešku myslím, že moji pacienti vědí, že nemám ráda extubace. Takže se vždy pro jistotu stihnou zhoršit. Aby k té extubaci nedošlo. Každopádně ve dvou jsme vše zvládly, ona zvládala i svého pacienta. Já ji jako poděkování koupila na pátek k snídani mafiány. Trošku jsem doufala, že budeme blízko sebe celý víkend, ale to se nestalo. Poprvé jsem dnes zažila doktora, ze kterého jsem fakt měla docela i strach. Přišlo mi, že i ostatní doktoři z něj měli přílišný respekt. Každopádně až on se mě bude ptát na vše tak nevím, mého pacienta se to netýkalo, ale opravdu příjemný nebyl a být já sestrou, která mu má na vše odpovídat tak hledám asi nejbližší okno.
Celkově bych tento pracovní víkend shrnula jako vcelku fajn. Já si udržela svoji pozitivní náladu a bojovnost. Nerozhodila mě změna pacienta. Nerozhodila mě ani to, že jsem byla psaná na příjem pacienta. Nakonec jsem nikoho za celý víkend nepříjmula, protože když to mělo být na mě, byl to sice pacient pro nás ale musel se přijmout mimo naše oddělení. Tak tam poslal vedoucí směny zkušenějšího pracovníka. Já pro změnu přebírala jeho pacienta. Měla jsem pocit, že každou službu se učím nějakou drobnost, nebo že vidím, jak to dělají ostatní. Některé věci si myslím, že mi mohla říct, tedy školitelka předtím, ale co, čas nevrátím. Přijde mi zábavné, že tu člověk musí každý den chtít po doktorovi schválení, jestli ten den je povolený Sitter u pacienta (tedy přítomnost jednoho člověka po celých 24 hodin). Ještě vtipnější je, že dopoledne se dozvím od doktorů že ne, oznámíte to rodině. Odpoledne jdete kolem Security, oznámíte to jemu a on vám řekne, že vedoucí směny mu před chvíli volal, že je to povolené. Ovšem v počítači stále napsáno, že nepovoleno. Zbytečné hovory o ničem. Jediné co mi zatím fakt uniká je jak se ostatní chovají v akutních situacích. Na konci víkendu máme pacienty teď všude možně po budově. Evidentně našich 18 lůžek nám nestačí. Myslím, že pro vedoucího směny musí být noční můrou, když se v mikrofonu rozezní volání o akutní tým, nebo dokonce resuscitační, protože to z velké míry znamená, že ten pacient bude pro nás a on bude muset hledat místo.
Vlastně celý pátek jsem dumala, kolik pacientů za den bych mohla vystřídat. První dvě hodiny jsem měla jednu, pak těsně před vizitkou jsem ji předala jiné sestřičce a vzala si pacienta po kolegovi. Upřímně ideální načasování. To si pak připadá člověk při vizitě jak debil, ale když máte dobré doktory tak je to ok. Já měla štěstí, v pátek jsem měla doktorku co mám moc ráda. Sice jsem obě nováčkem, ale nějak to vždy spolu poskládáme. Navíc nemá pracovní číslo, takže mi dala číslo na mobil a když se něco děje s pacientem, tak ji stačí napsat zprávu. V sobotu jsem pak dostala stejného pacienta. Takže dobrý, ovšem jiní doktoři, jiný přístup. Poprvé jsem zažila, že nejmladší doktoři si nepřišli /nestihli vyzjistit informace dopředu, a tedy nejvýše postavený doktor při vizitě referoval on jim a ne oni jemu aby on věci jen schválil. Jenže v tomto případě, se tento nejvýše postavený doktor ptá se sestry na vše během vizity. Uff, ještě že jsem dnes byla připravena. Opravdu jsem na sebe byla pyšná. Taky jsem už dnes byla klidnější ač jsem čekala 3 hodiny na antibiotika. Obvolala jsem vše možné i nemožné. Nejsou, nejsou. Co nadělám. Další věc kterou jsem tento víkend zjistila, kolegyně se s tím nepářou a prostě ony si svoji pauzu vyberou, za každou cenu. Neexistuje, že by pauzu neměly. Já to úplně neumím, musím se to naučit. Pro mě je pauza až když vím, že prostě je vše vyřešeno a můj pacient nebude kolegyním přidělávat starosti. V sobotu si po dlouhé době opravdu odejdu na pauzu celých 30 minut, po dlouhé době si jdu sednout ven, protože mám po dlouhé době možnost mluvit s prarodiči a to prostě člověk musí využít. Jíst venku však znamená, že se bojím, kdy mě sní jaká kočka.
Co bych naopak řekla, že mě tento víkend zarazilo, co je tu vlastně správně. Sledovat směrnice ale tím občas vrazit nůž do zad kolegům, kteří to obcházejí. Nebo následovat je. Přiznám se, že tohle mi v pátek večer a sobotu ráno přineslo velké dilema. Chci dělat svoji práci s co nejlepším svědomím a vědomím, ovšem nechci kolegům házet klacky pod nohy. Obzvláště když se střídám s kolegou se kterým se střídám ráda. Ovšem vím, že kdybych si některé věci nezměnila tak jak by měly být, tak zase kdyby mě večer vystřídala jiná kolegyně, tak já budu ta co dostane seřváno. Trošku se tohle ve mě pere. Do konce jsem se zeptala i mé školitelky, co by dělala ona. Odpověď, to co já musím to změnit, protože jinak to bude problém pro mě. Haha dokonce se o tom Filipínsky baví s dalšími kolegyněmi. Dokonce mi říká, že to mám i zapsat do papírů, že jsem si přebrala pacienta tak a tak, a že jsem to změnila. To se mi sice nelíbí, ale asi má pravdu. V první řadě teď musím bránit sebe. Ovšem já jsem z ČR zvyklá na koleagilitu Tohle mě moc kolegiální nepřijde.
Ještě jednu zajímavou věc jsem tenhle víkend zjistila. Saúdská Arábie se snaží aby jejich lidé více pracovali. Ženy už mají právo pracovat, věřím, že některé jsou na to pyšné a hrdé. Ovšem z tohohle víkendu mám pocit, že některé, které zjistí jak je tvrdý chleba práce sestry v této nemocnici o toto právo rády přijdou. Ne to možná přeháním, ale máme u nás na oddělení na kolečku sestry z jiného oddělení, tyto dvě byly holčiny odsud. Jedna mi odpověděla, že kdyby teď měla jít dělat ženu v domácnosti, tak jde okamžitě. Ta druhá, přiznala, že ta práce je těžká, a zbytečně moc stresující a že taky neví zda vydrží. V nemocnici jsou 11 měsíců a 9 měsíců.
Každopádně mě víkend naučil, že musím myslet sama na sebe, a že nesmím se bát co mi ti ostatní řeknou. Evidentně ne všichni jsme dokonalí. Další věc, měla bych se naučit zavřít dveře od oddělení a přestat nad prací přemýšlet, jestli budou chyby v papírech tak budou, hold mi je pak někdo řekne, ale proč se tím stresovat. Jenže to vše se lehce řekne hůře dělá, obzvláště když má člověk povahu perfekcionisty.
V sobotu večer po třetí denní jsem zvažovala, že vyrazím ven, aby člověk z těch dnů něco měl. Nakonec mě ale přemohla lenost. Takže jsem přišla a asi tak v 18:30 českého času já už spala. Zatím mě ty služby tady vyčerpávají neskutečně. Opravdu 3 služby jsou už tak tak. Co budu dělat za 14 po 4 službách v kuse to nevím, možná odejdu po čtyřech a druhý den rozhodně nevstanu.
Z mimopracovního se tento víkend nic zajímavého nestalo. Po každé službě jen přijdu, zbaštím chipsy a jsem zralá spát.