Dlouhý týden, nechce se mi vstávat, do práce se mi nechce. Komu se do ní však chce. V autobuse se ráno divím, kde mám lidi, které znám. Tak jak dnes jsem se ještě asi od autobusu k nemocnici neploužila. Vidím u sebe rozdíl, v pátek jsem vůbec nepřemýšlela jít do služby, prostě někdo musí na přesčas, já vyskočila a šla, neměla jsem čas přemýšlet, jak čas přemýšlet mám, je zle. Do toho dnes očekávám, co mi řekne asistentka šéfa potom co s ním mluvila o tom co jsem ji řekla. Nemluvě, že čekám x dotazů proč jsem nebyla na teambuildingu. V práci si jde člověk uložit věci, no dočkat se pozdravu od některých, to je jako čekat na zázrak. Nevadí, tak jen vypiju jogurt k snídani a jdu se podívat, co je na mě nachystáno.
Pracovně den ok, možná tím co jsem řekla minulý týden, možná náhodou dostala jsem lehčího pacienta. Noční služba mě však hned varovala, že VIP pacient, a že si hrozně rádi stěžují, že člověk musí vše dělat opravdu na 100%. K tomu mi přidala, že musím převázat vstupy. To znamená, že musím říct clinician. Můj den však proběhl v klidu, rodina mi nic nevytkla. Tak snad stížnost z vrchu nepřijde. Přežila jsem i převaz s clinician, které se bojím. Jupí, jsem na sebe pyšná.
Dotazů na teambuildingu jsem pár dostala, i od asistentky šéfa, ta však ocenila, že jsem šla na přesčas. Rovnou mi ráno, řekla, že dnes vymyslí, nějaký ten plán pro mě. Takže jsem pak celý den čekala co bude a nebude. Sama jsem odvahu jít za ní nenašla. Odpoledne vidím, jak náš hlavní šéf je na chodbě a hle míří ke mně. Upřímně říkám, vypařila bych se nejraději. Kdybych měla Arabelin prsten, nebo byla Hobit z Pána Prstenů nasazuji prsten na ruku a mizím. Důvod já s ním mluvit nechci. Ne protože bych se ho bála, ale protože jestli ode mě bude chtít něco slyšet k tomu minulému týdnu, tak já mám před ním pocit, že ho tím zklamu. On byl ten co mi dal na pohovoru zelenou, ten co mi věřil, ten co ze mě měl vynikající pocit, což mi zopakoval i po příletu. A já mu teď mám říct, že to nezvládám.
Bohužel kouzelník, Arabela, ani Frodo nejsem, práci u pacienta jsem si vymyslet nemohla a odejít někam pryč taky ne, protože před pokojem mého pacienta stále musí být sestra. Moje očekávání se vyplnila, šéf se mnou chce mluvit. O tom proč jsem nebyla na teambuildingu, byl překvapen, že jsem byla na přesčasu. Ovšem to byl jen taktní začátek. Takže vše co jsem řekla minulý týden, jsem musela dnes zopakovat jemu, protože on to přeci nechce slyšet od asistentky ale ode mě. Jenže se bavíme v prostoru, kde jsou další kolegyně. Trošku štěstí, že ta co měla sedět hned vedle byla na pauze. Musím uznat, že zatím jsem se v mém šéfovi nemýlila on je fakt zlatý. Teda zakazuje mi říkat, že jsem stupidní, nějak jim tady tohle slovo vadí. Musím se naučit jiný anglický obrat. Jinak se mi fakt snaží pomoct, jenže to má těžký jak mi má pomoct, když já přesně neumím pojmenovat ten problém v práci. Obzvláště dnes, když mám klidnou službu. Řeší to se mnou dobrých 30-40 minut. Vypráví mi během toho, o České sestřičce co tu pracovala v letech 2018-2020, jak taky byla zpočátku tichá, a jak pak procestovala více míst než on. Vypráví o svých problémech tady v začátcích apod. Závěr? Vymyslel, že mi můžou prodloužit zkušební dobu. Sice moc nevím, co to pro mě znamená, ovšem souhlasila jsem Dále, že musím jemu či jeho asistence hlásit jakýkoliv můj problém. Haha, to je něco pro mě. Poprosila jsem ho o přeložení do druhého týmu, sice se tomu divil, ale domluvili, jsem se, že až to půjde, až by přišel další nový personál, že to udělá.
Štěstí jsem měla i večer, předávám mužskému kolegovi. Po dlouhé době jsem stihla autobus v 19:20 z nemocnice. Ono jednou za čas to člověk fakt ocení. Musím říct, že fakt jsem i odešla vyrovnanější.