Ráno se vzbudíte o půl sedmé noční můrou o práci, zdálo se mi o clinican. Podíváte se na mobil a vidíte, že ve dvě ráno v pracovní skupině přistane zpráva, že je na denní službu málo lidí. Urgentní žádost aby někdo přišel na přesčas. Otočila jsem se a spala dál. O 7:05 jsem se však vzbudila znovu a už definitivně. Naše vedoucí píše, že opravdu pokud někdo může ať přijde na přesčas, že máme naše pacienty i na jiných odděleních a musíme to pokrýt, že v podstatě máme na starosti 22 pacientů, a že 5 sester má dva pacienty. Chvíli jsem přemýšlela, asi tak dvě minuty co mám dělat. Já nevím, jestli ve zkušební době smíme mít přesčasy, na jiném oddělení to ale jde, taky asi jo, když je fakt krize. Dnes je krize, protože je ten teambuilding týmu A, takže je mi jasné, že nikdo nebude chtít přijít. Nebudu lhát, já chvíli zvažuji, že nepůjdu ani na jedno. Budu třeba tvrdit, že jsem slavila narozeniny. Tahle myšlenka mi však opravdu vydrží tak minutu, pak se rozhodnu, že když já nepomůžu teď nepomůže příště nikdo nám, což bude znamenat, že já budu mít třeba dva těžké pacienty. No děkuji pěkně. Takže píšu vedoucímu ranní směny, že jestli je stále někdo potřeba, že přijdu. V 7:15 se zvedám z postele v 7:30 jede autobus, takže mám co dělat. Nebudu platit UBER na přesčas. V rychlosti si házím věci do tašky, beru si i šaty a legíny na večer, kdyby někdo z práce jel na ten teambuildingu, že bych se třeba přidala, nebo že si opravdu někam zajdu sama. Upřímně program teambuildingu opravdu vypadal hezky a organizátorky si s tím daly určitě velkou práci. Nemluvě, že prostě představa, že se mě každý bude ptát proč jsem nepřišla... No stále nejsem rozhodnutá, protože zároveň fakt si neumím představit být tam s těmito lidmi.
Když se daří, tak se daří. V autobuse zjišťuji, že jsem špatně zavřela flašku s kolou a mám ji všude v kabelce. Mokré šaty, legíny, a co nejhorší mokré papíry nutné k privilage. Super start, protože to nevím, co budu dělat. To bude zase stresu navíc kvůli těm papírům. V práci jako první potkám, sestřičku z druhého týmu, která je fakt hodná. S radostí mi sděluje, že dostanu pacienta co jsem měla minulý víkend, abych to měla jednodušší. Upss, oni netuší, že on byl má noční můra. Na druhou stranu teď už je stabilnější. Tak snad to zvládnu. Den vcelku opravdu šel, až na to že při přesčasu opravdu nechcete pacienta odtlumovat a neustále ho hlídat. Doktoři to vidí jinak. Mám skvělou kolegyni vedle mě, stále se mě dokola a dokola ptá, zda něco nepotřebuji. Možná proto že měla mít původně dva pacienty a má jen jednoho, ale to je jedno. Ve službě jsou ještě tři lidi z týmu A, ti měli psaný přesčas už dopředu. Máme možnost využít autobus na týmovou akci, ovšem odjíždí 30 minut před koncem pracovní doby. Moje dilema vyřešily mé mokré šaty, sorry v šatech od Coly, fakt na akci nejdu. Vracet se na ubytování a pak jet? Tak tam dorazím velmi pozdě, ovšem stále jsem o tom přemýšlela, protože fotky co chodily do zpráv vypadali, že si to kolegyně fakt užívají. Vyřešilo to za mě nemilá situace a to resuscitace v mé části oddělení, kterou jsme začali asi 18:35. Takže ještě, že jsem neodešla na ten autobus. Poprvé jsem se pokusila aktivně zapojit. Probíhá to tu trošku jinak než v ČR. Každopádně zaplaťpánbůh za chlapy - sestry. Upřímně já jako jedna z největších a nejsilnějších holek jsem měla co dělat. Vůbec si neumím představit kolegyně Filipínky jak ony masírují. Já se v jedné dvojminutovce nechala vystřídat dřív, v druhé už ok, ale asi jsem vypadala potom dost bídně, že mě doktor posílal si odpočinout. 80% masáže opravdu dělali chlapi. Jedno bych tu však vyzdvihla tady po resuscitaci - doktor všem, a u nás i jeden kolega, opravdu poděkuje za spolupráci a za dobře odvedenou práci. Doktor byl celou dobu klidný a jasně rozdával pokyny. Proč se já z dnešní služby nehroutím, za prvé adrenalin funguje po KPR, za druhé druhý tým. Ovšem nebojte předání služby, nebylo zase úplně ideální.
Začala jsem předávat pak službu velmi pozdě, až 19:15, skončila 19:30. Moje myšlenky na teambuilding žádné, šaty stále mokré, nebylo co řešit. Jede se na ubytování, a telefonovat s kamarádkou pod dohledem měsíce. Bylo fajn si zase připomenout neduhy i českého zdravotnictví, třeba až se budu příště rozčilovat v práci tu, uvědomím si, že všude je něco.