Další pracovní den přede mnou, strachy jsem vzhůru o hodinu dříve než musím. Bojím se, že mě zrovna dnes čeká opět ta pacientka. To bude dlouhých 12 hodin. Obzvláště dnes. Na dnešku není nic tak výjimečného, ale přeci jen svůj narozeninový den si člověk umí představit jinak, než s pacientem co vás psychicky vyčerpá.
Mám tu hodně špatných dní, že si jeden z těch nejhorších vyberu na své narozeniny, to jsem nečekala. Dneska jsem opravdu psychicky šla na hodně velké dno. Všechno se nakumulovalo z posledních dní. Od rána vše špatně, předání - stejná pacientka, změna nemůže mluvit, v noci skončila na dýchacím přístroji. Ty jo tak to snad bude lepší. Předání katastrofa, tohle špatně, támhleto špatně. Cítím, že je zle, ale brečet tu veřejně nebudu, ale chci domů. A ano kontrola pacienta po ránu, hm díky zase ta postel, zase ty nohy. Opakuji si mlč, mlč. Bude líp. Mám toho fakt plné zuby, cítím se dnes totálně na dně. Za prvé člověk nerad vidí, že se jeho pacient v noci zhoršil, za druhé slyšet, že děláte chyby proto, protože vám nikdo neřekl, že se to tu dělá jinak taky nechcete. Jsem vcelku ráda, že jsem v takovém koutu, že kdyby slzy přišly, tak mě nikdo neuvidí. Jsem ráda, že o mých narozeninách v práci nikdo neví, že mám fakt svůj klid. Dnes rozhodně nemám extrovertní den. Chudák moje kamarádka v Praze asi musela být mega zděšená z mé SMS pro ni v 6 ráno, protože moc servítků jsem si nebrala a bohužel ji napsala věci, které jsem neměla.
Kolem 8 takže ne tak dlouho po předání, dříve než jsem se stihla uklidnit, přišla asistentka vedoucího se ptát jak se máme. Já jsem to nezvládla a řekla že pokud budu upřímná, tak že zrovna přemýšlím, že tu fakt nechci být, že se šíleně trápím. To hned znamená schůzku s mým vedením, byla teda tak hodná a dala mi na výběr, jestli jen s ní, nebo i s naším oficiálním šéfem. Vybrala jsem si jen jí, představa to říkat více lidem mě děsí. Obzvláště jemu, on je fakt hodný, zlatý. Mám ale pocit, že zrovna jeho tímhle zklamu. Myslím si, že měl o mě dost jiný obrázek po pohovoru. Ok, určuje čas v 10 hodin schůzka u ní. Říkám tedy své školitelce, tedy teď mému "budymu", že v 10 potřebuji jít pryč za vedením.
Člověk míní, čas mění. V 10 rozhodně odejít nemůžu, vizity. Následně čekám dalších 15 minut než si tedy můj budy udělá čas a pochopí, že už mám být 30 minut pryč. Něco pro mě, jít někam pozdě. Další změna, doktoři chtějí pacientku hned probudit. Tak to díky, to bude den. Pani nekřičí, za to celý den píše a stále chce co, jídlo. Do toho mě dnes enormně vytáčela doktorka. Třikrát ji řeknete, že potřebujete něco změnit, něco zapsat od ní. Třikrát vám to odkývne a odejde. Pak zjistíte, že už není ani v nemocnici. Takže to 3 krát chcete po jiném doktorovi. Pak jsem se dočkala. Trpělivost růže přináší.
Schůzka s vedením proběhla, já to tentokrát ustála bez breku. Ovšem s informací, že to nezvládám, že tu nemám co dělat, že nejsem tak inteligentní jak ostatní sestry tu, že si připadám jak blbec, a že už to fakt nedám, že už jsem myslela, že se to zlepšilo, ale prostě od pátku, že jsem úplně dole a že už ten stres nedám. Zjišťuje zda o tom mluvím s lidmi z ČR v naší nemocnici, že by to pomohlo. S tím já rozhodně nesouhlasím, ono jsou dost velké rozdíly mezi těmi odděleními a mě teď nepomůže slyšet, jak je to někde skvělé. Donutí mě říct, co přesně se dělo v pátek a sobotu, snaží se najít důvod, příčinu, podpořit mě. Výsledek mám to ještě zkusit, moje šéfová nic špatného nevidí, dle ní je to normální problém s adaptací v novém prostředí. Pokusí se vymyslet nějaký plán pro mě kvůli lepší adaptaci na oddělení, protože nemocnice nechce aby jste hned odjeli ve zkušební době. Upřímně nemyslím, že to pomůže, ale je mi líto, že ona se tak snaží a já to teď vidím, jinak. Máme trošku rozdílný názor já totiž nemám problém se životem tu, ale mám problém pracovat na svém oddělení, ve svém týmu. Souhlasím, že tomu dám ten měsíc.
Při večerním předání služby si uvědomuji, že svého rozhodnutí lituji. Kolegyně mě prudí proč jsem nepodepsala jako svědek souhlas, proč, protože nevím proč bych něco měla podepisovat, když tam je podpis pacienta, podpis rodiny, podpis doktora a navíc tam při tom podepisování byla další miliarda doktorů. Proč to mám podepsat já, když absolutně nerozumím o čem se bavili. Další problém, proč jsem nedala nějaký lék ráno, asi proto že těžko nacpu tuhle formu léku do sondy. Fakt mě tohle obhajování proč jsem co neudělala vytáčí. A na maximum mě vytočí, když se zeptá co znamená zkratka v dokumentaci, vy ji to vysvětlíte vlastními slovy a ona řekne doslovný opis té zkratky. Spolkla jsem spoustu slov, co bych jí řekla a řekla, proč se mě ptá, když to ví. Upřímně je to holka, která se mě 4 službu zeptala na výplatu a trošku mám pocit, že od té doby co jsem ji neodpověděla mi mile ráda dělá peklo. Světe div se není to Filipínka. Takže musím souhlasit, rozhodně se nedají lidi soudit podle národnosti. V každé národnosti tu najdete lidi se kterými si budete rozumět, stejně jako nebudete.
Jak strávit narozeninový večer po takovémhle dnu v práci? Chvíli jsem přemýšlela, kam vyrazit na jídlo, až jsem to zavrhla došla si koupit dortík naproti do obchodu a snažila se vydržet do 22 hodin, abych viděla zápas v basketu. Viděla jsem první poločas, v druhém už jsem usínala u gauče na zemi. Povedla se mi vtipná věc, v nějakém polospánku odepsat kamarádce, která to sledovala v ČR, ovšem já ji odepsala místo v češtině v angličtině. Vůbec jsem si toho ani nevšimla, až druhý den.