Dnešní den nebyl o tom, jak já bych skvěle jedla, i když světe div se i já obědvala, ale o tom jak si přiděláte starosti a 4 hodiny nervů, když zakážete pacientce jíst. Já jsem častěji neslyšela od pacienta, já chci jíst, dejte mi jídlo než dnes. Ale po pořádku.
Ráno jsem šla do práce zase se strachem. Místo aby se zmírňoval tak se spíše stupňuje. Od pátku se opravdu cítím strašně, pod velkým stresem. Píšeme si o tom s tou Indkou nováčkem v druhém týmu, cítí to podobně. Takže se snažíme navzájem uklidňovat. Ona je rozhodnutá, že tu dva roky nezůstane, že to ukončí po prvním roce. Já o ničem rozhodnutá nejsem. Ovšem častěji mě napadá otázka jestli to neukončit rovnou, že to nemá cenu.
Předání služby, mám stejný pokoj jako minule, ale už je tam jiná pacientka. Musím říct, že na mém oddělení se to dost točí. No tuto pacientku už jsem měla. Už jsem tu popisovala jeden opravdu skvělý den s ní. Takže mě asi čekají dva opravdu "podařené" dny teď. Jenže jak se říká, není vše tak jak vypadá. Takže kupodivu opravdu od rána do cca 16 hodin bylo vše v klidu a já měla čas i chuť zkusit udělat nějaké školení přes i-learn. Začínám si však myslet, že můj i ten počítač ví, že je to se mnou marná snaha. Kupodivu první bod, účet na i-learnu funkční, uff. Druhý bod, příhlásím se a pak mě to pokaždé vyhodí a přihlásit se znovu nejde. Udělám to u několika školení a stále stejný. Takže moje oblíbená činnost tu, napsat na to událost, aŤ to opraví. Od 16 do 19 takže pouhé 3 hodiny stačily, abych chtěla vyskočit nejlépe tak oknem Stačilo k tomu jediné, říct, že pacientka nesmí jíst. Dopoledne jedla a byl klid. Odpoledne ji to kvůli výsledkům zakážete a to bylo peklo. Ráda bych řekla, že pacientka měla ještě osobní sestru. No a co člověka vytočí nejvíce, když řeknete, že pacient nesmí jíst, Jdete něco zapsat, otočíte se a vidíte, jak ta sestra začne pacientku krmit. Proč? Protože paní prostě na ní furt křičela, že ji dát najíst musí, je schopná ji i uhodit. Opravdu očistec. Není šance to pacientce vysvětlit, takže po 3 hodinách křiku se fakt těšíte pryč. Je 19:25 většina lidí už má předáno a dávno je pryč. Jen mě ještě střídání nepřišlo. Jdu zjišťovat proč, aha dotyčná má 2 pacienty, jenže o tom neví. Takže si prvního už hezky pracuje a já stále čekám. Začala jsem předávat v 19:35. Autobus o 20 dobíhám na poslední chvíli. Naštvaná, zpruzená z předání. Začínám nedávat, jak mi každý opakuje zvedni si postel, nezvedej ty nohy sama, dej si tu postranici dolů, budou tě bolet záda. Připadám si pak strašně hloupé. Jak malé dítě. Nemluvě, že stále to jsou moje záda.