Den 56 - Školení

     Včera večer na týmové whatsapp skupině přistálo, že dnes máme školení od 8 do 12:30. Nevím co si o tomhle myslet, na jednu stranu super, že je snaha nás školit, dodávat informace. Na druhou prostě to je člověk nonstop v práci. Nemluvě, že ono napsat něco na WhatsApp jen 12 hodin předem, je takové zvláštní. Věřím, že lidem kteří jsou ve fázi spokojenosti tu, to takový problém nedělá. Ovšem ve fázi, kdy nemáte chuť práci vidět to trošku problém je. 

     Donutila jsem se vyrazit. Doufala jsem, že potkám nějaké kolegyně z compoundu v autobuse a nebudu nikde bloudit. V autobuse však nikdo. Takže mi nezbývá než najít tu místnost sama. Psali, že je to za jídelnou. Po téměř dvou měsících tady, stále netuším, kde je jídelna. Nevadí, vystoupím z výtahu a budu hledat směrovky. Chtějí mít asi jídelnu v utajení, neboť směrovka nikde. Tak se zeptám lidí, kteří postávají u stánku s kávou. Nasměrují mě, a já to úspěšně najdu. Seberu odvahu a vejdu dovnitř, je tam celé naše vedení, a 5 mých kolegyň. Tak sakra já jsem asi špatně, nebo nevím. Začíná mě hlodat jestli to bylo povinné. Školení bylo fajn, kolegyně to opravdu měly moc hezky připravené. Bohužel mě to utvrzovalo v tom, že tu asi nechci být, že dělám na špatném oddělení. Školení bylo a akutním týmu. Tedy týmu, který vybíhá na kterékoliv oddělení, pokud odtamtud zavolají zhoršení stavu pacienta. A není to přímo resuscitace. Tohle je tým pro zhoršení stavu, s omezenými možnostmi podání léků s omezenými možnostmi. Pokud pacient vyžaduje něco více, volá se "code". To je ještě větší tým. Každopádně tento akutní tým  se skládá z doktora, sestry z mé JIP, respiračního terapeutisty, pharmaceuta na telefonu. Úkol sestry? Přiběhnout, zjistit informace od pacientovi sestry z oddělení. Udělat fyzikální vyšetření. Sestra tu má možnost navrhnout doktorovi co je třeba udělat, nebo ho na něco upozornit. Často na kurzu zaznělo, že sestra je hrdina. Upřímně je to fajn slyšet, v ČR nám tohle nikdo neřekne. Většina lidí si naší práce úplně neváží a to ať ze strany pacientů, tak ze strany lékařů, kolegů. Jenže já se teď rozhodně jako hrdina necítím. Takže mě úplně děsí, že já bych měla tohle dělat. 

     Při školení poznávám, že některé mé kolegyně jsou opravdu střelené. Pardon. Ono je to dobře, a věřím, že nebýt v negativní fázi,  je mi to jedno. Dnes mě to vytáčí, protože ta jedna je tak akční až to není normální. Ještě stále opakuje, že toto chce probrat ještě s jedním doktorem. Přísahám, že to zopakovala tak 20 krát během jedné hodiny. Doktor je asi její láska, nebo já nevím. Do toho mi v průběhu školení, zkazí náladu jiná kolegyně, která mi přijde říct, že co vše bylo špatně v dokumentaci. Šílená chyba, že neodkliknete dvě políčka v počítači a tím nepotvrdíte převzetí informací během předání služby. Já ji chápu, má na starosti audit musí mě upozornit. Zároveň mě to rozčiluje, ubližuje. Na závěr školení má být obhlídka nemocnice. Kolegyně však spěchá už na autobus, takže nic. Tohle je sever, tohle je jih, tím to končí.  Nevadí rozhodně tuhle roli nebudu dělat minimálně 6 měsíců údajně. Myslím, že i déle, protože můj pocit je, že některé kolegyně si tyhle služby berou dobrovolně. Pokud tu zůstanu tak třeba i za těch 6 měsíců budu vědět, kde co je. 

     Po školení se vydávám k operátorovi přehodit ty své simkarty. Tedy přehodit moji hlavní kartu z čísla pasu na číslo karty k pobytu tady. Pán říkal minule, ať se stavím za měsíc, než se mi obnoví tarif, abych o nic nepřišla. Tarif se mi má obnovit zítra, tak to dnes musím vyřešit. Včera jsem projistotu už poslala nějaké peníze, ze kterých se pak ten paušál strhne. To byla chyba, dnes mluvím s jiným pánem v té pobočce. Ten můj oblíbený telefonuje, ten druhý mluví méně anglicky, ale spolu to zvládáme. Ovšem problém, já nesmím mít ani ty peníze tam připravené k čerpání paušálu. Ještě si to potvrzuje i s tím druhým. Ta změna by mi sebrala i tyto peníze. Takže jsem odjela s nepořízenou. Stále vlastním 3 simkarty. Pevný internet nebo nějaký vylepšovač wifi jsem nepořídila. Dokud nebudu jistá, že tu zůstanu nebudu utrácet. 

     Do kavárny, když vás nechce vzít žádný UBER. Tak to se mi stalo, stavila jsem se vedle operátora v obchodu rychle na nákup ale pak ne a ne sehnat UBER, v obchodě nebylo moc kde čekat. Mě zase nebavilo čekat v 13 odpoledne venku na sluníčku, tak jsem zašla o pár metrů dál do kavárny. Horká čokoláda, kobliha / donut, džus rovná se lepší nálada. Navíc si posedíte v klimatizované místnosti, uspokojíte žaludek i chuťové buňky a v klidu objednáte taxi. Řidič znal v angličtině sice jen pár slov i tak se mě snažil ptát. Co tu dělám, odkud jsem, jak dlouho tu jsem, a jak se mi tu líbí. Takové klasické otázky tady. Zakončil to tím, že mi dal svoji vizitku. 

     No příjezd domů o půl třetí znamená, že bych se měla učit vím to, opravdu bych i chtěla, ale jsem tak unavená, že místo toho zase usínám. Po probuzení začnu vařit něco k jídlu, na dnes i zítra. Klasika peču kuře, dělám zeleninu. Poprvé se mi tu podaří zapomenout na zeleninu na sporáku a tak ji připálím. Takže bude jen kuře, dělat zeleninu znovu nemám chuť.