Ráno se probouzím stále neskutečně unavená, hlava mě bolí, záda mě bolí. Jediné co fakt chci se jen otočit a spát dále nejlépe celý den. Internet zase nechytám v ložnici vůbec, tak vstávám a jdu to zkusit do obýváku. No úplně minimálně aspoň něco málo chytnu na pár vteřin. Je to trápení. Zkouším simkartu kterou jsem kupovala na letišti, jestli se nestane zázrak a na druhého operátora tu teď nechytím více. Ty jo čučím jak blázen, chytím. Takže něco málo dobiju na tuto kartu a teď ráno střídám karty sem a tam. Cítím se z toho frustrovaná. Musím dnes na druhou dávku očkování do nemocnice, tak asi pojedu pak dořešit k operátorovi co dál. Ovšem moc variant není, když si pořídím internetový nějaký zesilovač či wifi nebo co mi to nabízel je to na 24 měsíců. to už si člověk musí být jist, že ho nevyhodí po zkušební době. Nechce se mi pak platit z ČR 3000 za měsíc jen tak. Nemluvě, že když tu zůstanu je to draha sranda - platit třeba za mobil a ještě internet na ubytování dohromady 800 SAR, tj. 5200 Kč. Věřím, že to však jde vymyslet pak i jinak. Druhá varianta vysleduji, jak si teď vede druhý operátor tu u mě a dobiju plnohodnotně tu kartu.
Tak očkování to bylo dnes téma které mě vytočilo do ruda, rozbrečelo a přivedlo asi tak minutu od výpovědi. Opravdu v jedné chvíli jsem měla v hlavě, že jedu na personální se zeptat co mám udělat, pro výpověď. Občas pochybuji, že jsem opravdu štír, jestli mi někdo netajil, že jsem celoživotně býk, když vidím své reakce tu. Vím, že teď zním zase šíleně negativně, ovšem i tak se stále snažím v sobě mít naději, že se vše zlomí, že stojí za to bojovat. Prostě, že dobré dny teď jen vystřídaly špatné, ale že se to zase obrátí. Jenže někdy, je šíleně těžké si to stále opakovat. Obzvláště když vás frustrují věci i mimo práci. To je u mě sice jen ten internet, ale nebudeme si nalhávat to je tady sakra důležitá součást života. K internetu ještě připočtu nefungující bazén v ubytování a je to jedna drobnost k druhé a ono se to bohužel pak sečte. Do toho únava, fyzická, psychická a jo přiznávám mé reakce jsou pak přehnané. Osobně vím, že této historce z očkování bych se v dobré náladě asi zasmála, přešla ji a byla v klidu. Ovšem v aktuální frustraci a šílené únavě mě opravdu chybělo málo k výpovědi. Nebyla jsem schopná to dnes popsat ani kamarádkám, protože jediné co bych dělala brečela jim do zpráv.
Co se dělo na závodním lékařství ? Před měsícem 6.10 jsem byla na první dávce očkování na příušnice, zarděnky a neštovice. Už před měsícem má návštěva závodního lékařství stála za to. Kvalita této návštěvy ovšem přesáhla i mé meze. Dvakrát mi v posledních dnech přišla sms zpráva, že moje schůzka s doktorem je v 11:15. Vydala jsem se do nemocnice už v 9:30. Poseděla 45 minut v hlavní nemocnici projížděním internetu, užíváním si signálu. Pak jsem se pěšky vydala na Family Medicine. Zaregistruji se, vím, že ještě budu 30 minut čekat, žádný problém. Problémem a noční můrou se pro mě stala návštěva, když v 11:15 přijde sestra mi oznámit, že jsem tam ve špatný čas, že jsem určitě nemohla mít schůzku v 11:15, že tam není doktor, že mi nemá kdo napsat vakcínu. Když ji ukážu sms, její odpověď je, že to ji nezajímá, že to není její problém. Tak moment, jsem vadná já nebo ona. Mám se domluvit na recepci co dál, tam se mě ptají, kdy že mám schůzku s doktorem, říkám v sms je 11:15. Nikdo mi nic jiného minule neřekl. Snažím se být milá a trpělivá. Tak se to snaží vyřešit, aby mi po 10 minutách řekli, že smůla, jste tu špatně doktor bude v 13 nejdříve. Vzteklá až na půdu jsem roztrhala vyvolávací lísteček vydala se čekat zpět do hlavní nemocnice. Cestu jsem probrečela, chtěla jsem být doma a spát a místo toho tady tvrdnu, v hlavě mi běžela opravdu co tu dělám, že toho mám plné zuby a pojedu místo do nemocnice na personální dát okamžitě výpověď, že mi to za tohle nestojí. To jsem nevěděla, že bych se spíše měla psychicky chystat na odpoledne. Po hodině strávené čekáním v hlavní nemocnici, jo mohla jsem ten čas možná využít a jít něco studovat na oddělení, ovšem upřímně jen ta představa mi po těch předchozích zvedá žaludek. Takže ne děkuji pěkně. Na 13 hodinu jsem zpět. Chci vakcínu a na ubytování spát. Nic víc, nic míň. Pán na recepci, že už jsem zaregistrovaná z dopoledne takže nic nechce. Ok, ale já chci nějaké číslo. Nepotřebujete, říkám, já to dopolední vyhodila. Nevadí, zavolá na další sestru a dá ji to vědět. Ok čekám, 20 minut, pak pro mě přijde zdravotní bratr. Těžké vyslovit mé jméno tak na mě jen v čekárně kýve. Ok, změří mi teplotu, tlak, saturaci. Zvážím se. Jupí aspoň jedno pozitivum, zatím jsem nepřibrala. Vrátím se do čekárny, zde se mezitím objeví i má kolegyně Angličanka měla mít dnes službu, ale evidentně vypadá nemocně. Poté se dost často opakuje vyvolávání nějakého čísla na tabuli. Já svoje číslo z rána fakt neznám, takže nereagují. Naštvaně pak pro mě přijde nějaká sestra? Nevím, pošle mě dovnitř k ordinacím. Tam mi ukazuje nějakou paní na chodbě - nechápu je jich tam několik, tato paní na mě moc "mile" hned spustí jaktože nereaguji na vyvolávání. Protože nemám už lístek s číslem, když jste mě ráno vyhodily. Jak, že jsme vás odeslaly pryč. Popíšu situaci. Její reakce a vy nevíte, že nemáte se těmi SMSkami řídit? No upřímně fakt moje zbylá trpělivost mi zabrání ji prozradit, že proč je tedy posílají a čím se asi tak mám řídit. Poslat ji do háje bych chtěla. Na otázku čím se mám tedy řídit, odpověď nepřijde. To ví asi jen vyvolení. Vtip však přišel v zápětí, tato dáma, já ani nevím kdo to byl, mi povídá, že dnes dostanu první dávku vakcíny. Prosím, jak první? To doufám, nemyslíte vážně, tohle je druhá vakcína, první jste mi dali před měsícem. Ne tohle je teprve vaše druhá návštěva tu. Tak to ne, milá dámo jsem tu po 3, když budu počítat zapomenutý odběr tak po 4!!! Přestávám být milá, tohle mi přijde jako zlý sen. Nevím, zda chci hystericky řvát, smát se nebo brečet. Odvádí mě do ordinace, kam se seběhne 5 a prostě tu předchozí dávku v počítači nevidí. Někdo z nich asi i doktor, neboť mi tvrdí, že neví, kdo to předtím naordinoval, že to tam není. Takže si stále trvají na první. Než si vyslechnou moji verzi, ke slovu mě dáma nepustí, tak zavolá jejich vrchní sestře, že to bude řešit ona. Ok, dík, takže evidentně zase problém. Připadá mi to k smíchu. Po 10 minutách pro mě zase přijdou s vrchní jsem nemluvila, prostě oznámení jděte do ordinace na druhou dávku. Nikdo mi neřekl ani půl slova vysvětlení, natož nějaké omluvy. V ordinaci sestra má videohovor, takže co zase si tam 10 minut sedíte jen tak. Já jsem už arogantní naštvaná na nejvyšší stupeň, v hlavě mi běží, že podám stížnost na tohle, no kdybych věděla jak. Takže když, mi začne sestra říkat jak mám zůstat ještě v čekárně sedět začnu se už smát. To se ji dotklo, že se směju, tak se ji ptám proč, že minule nikdo po mě čekat nechtěl. Upřímně já vím proč, i to chápu, ovšem 5 minut dalších čekání tady by znamenalo, že mi ujede autobus na ubytování a já stráví další hodinu v nemocnici. Ne děkuji. Zeptám se rovnou kde, že můžu podat stížnost. Na to mi poví nejvíc odzbrojující odpověď a proč, vždyť se nic nestalo. Tohle se stalo poprvé, o nic nejde. Mám chuť na ní ječet, jestli ji přijde normální vystresovanému novému personálu působit další stres, ale říkám to v klidu. Její odpověď však jen relax sister, relax. Nestalo? No já to vidím jinak, cestou na ubytování, zvažuji zda napsat email mému nadřízenému, kde mám podat stížnost. Protože přiznávám, že pro mě je to neakceptovatelné. Chyby se dějí, rozhodně i větší než tohle, kdyby byli mýlí, tak nemám problém, vše se dá vysvětlit, domluvit se. Ale odpověď vždyť se nic nestalo? Ještě mi přijde vtipné, že musím čekat, až vakcínu předepíše doktor - ok chápu to, ovšem proč to nemůže předepsat na dálku. Stejně jsem tu v životě s žádným doktorem nemluvila, ani při jedné návštěvě tohohle nesympatického ústavu.
Ujíždím domů, lehám na gauč a opravdu okamžitě usínám. Po probuzení se vydám klasicky dolů chytat internetový signál, pomáhá mi k lepší náladě, slyšet od další Češky, že to viděla dříve dost podobně a že se to pak zlomilo. Po návratu nahoru mě čeká milé překvapení, když zvažuji, že pojedu k operátorovi vyřešit přepsaní simkarty a rovnou i ten internet, tak vidím signál na mém mobilu v apartmánu. Takže cestu si rozmýšlím. Zajedu zítra. Jsem už schopná si i zavolat s ČR, po rozhovoru s kamarádkou vím, že ráno jsem se rozčilovala zbytečně. Musím přivyknout jejich flegmatismu. Ovšem prostě jsou momenty, kdy mi to fakt. zatím nejde. Upřímně říkám moct si zapnout české pořady na notebooku, a hledat něco na internetu mi neskutečně ulevilo.
V práci 24/7, díky WhatsApp skupině si připadám, že je člověk v práci furt. Na mém obřím oddělení se stále něco děje. Takže ve skupině se řešit stále něco. Dnes mě pobaví, když se tam v 8 večer objeví, že zítra je nějaká přednáška o RRT - něco jako akutní tým pro akutní situace u pacienta. No jelikož sestra s našeho oddělení je součástí týmu, asi bych se měla zůčastnit. Jen nechápu, proč se to dává vědět v 8 večer, když se to koná už druhý den od 8 do 12. Takže měním plány na zítra, asi tam raději zajdu, co kdyby to bylo povinné. Zároveň mě to ale štve, dva dny volna a já oba strávím z poloviny v práci. Snažím se zjistit, zdali někdo v mém okolí ví, kde je ta místnost, která je tam uvedená. Neví, nevadí zeptám se v nemocnici.