Jedno je v životě jisté, po nějakém dobrém dnu, přijde zase den horší. Při těch horších dnech nezbývá než čekat zase na ty lepší. Ovšem, že já vyslovila větu, že včera to bylo dobrý a že se cítím lépe. Dnešek byl asi ponaučení abych nic takového už neříkala.
Jediné, co bylo dobře, že kolega z noční nenašel žádné chyby, nebo mi je neřekl. Pacienta jsem ráno přijímala v nedobrém stavu. Poprvé mě vytáčí jak musí člověk doktora urgovat a nakonec se rady stejně nedočká. Rada, že to vyřeší už denní směna doktorů, je pro mě rada nad zlato. Počkat víte co, můj problém to není, je to jeho problém. Já tady poctivě vše zapisuji do papírů, pro moji ochranu. Jenže jedna věc, je být chráněná v papírech druhá věc je etika. Ranní doktor přišel za hodinu. Má smůlu ani si nestačí sednout a já ho tím bombarduji, je v klidu. Ty jo já to nechápu, jak můžou být tak v klidu a no stress. Jako na jednu stranu jim to závidím na druhou ne.
Pak si to jakž takž přes den sedlo, vše ok, dokonce i 10 minutový oběd byl. Odpoledne se pacient zase totálně rozházel. Ovšem maximálně. Opravdu horší poslední hodinu a půl služby jsem si nemohla přát. Ani vzpomínat na to nechci. Tohle bylo čiré peklo. Normálně tu popisuji moji školitelku jako negativní postavu, dnes ji musím neskutečně poděkovat, že se mi snažila fakt pomoct. Teda to se snažila i druhá kolegyně, ovšem bohužel to nebyla ta ze včera. Já této navíc úplně nerozumím. Do toho bylo vtipné, když ve chvílích nejakutnějších říkaly, každá trošku něco jiného se školitelkou. No já bych si hrozně přála použít vlastní mozek jako v ČR, to je ale těžké. Když má člověk v ruce léky, se kterými nepracoval. Musím znovu získávat ty zkušenosti.
Jediné co mě, večer uchránilo od breku, bylo to, že jsem předávala zase chlapovi. Jinému než včera, ale ještě většímu flegmatikovi. Tomu bylo i šumák, že ještě 40 minut po službě dopisuju papíry. Tedy tím mu zabírám místo u počítače. Myšlenky na nějaký test po práci, nebo čtení něčeho z i-learnu? To teda ani za zlato. Běžím abych stihla aspoň autobus v 8 z nemocnice. Do toho člověk přijde a zase nejde internet. Bezva další večer venku. Co budu povídat, stačilo fakt málo a ze včerejší pozitivity jsem spadla na dno. V tuhle chvíli bych potřebovala vypnout podívat se na nějaký film, či cokoliv podobného. Tak dlouho ale dole sedět nehodlám. Objednávám si jídlo na zítra do práce, a objednávám kolegyním nějaké sladké zákusky, jako poděkování za dnešní pomoc. Ostatní pracovníci kolem mě korzují, i některé kolegyně z oddělení. Cítím se blbě jim odpovídat, co dělám dole, do toho jsem fakt vyčerpaná, a vím, že je to na mně znát. Takže vlastně vyřídím jen nejnutnější odpovědi, počkám na dovoz jídla a prchám nahoru do světa bez internetu. Chce se mi brečet, ale ani to mi únava nedovoluje. Padám tedy jen do postele.