Ano, deníčku cítíš dobře co do tebe píšu. Opravdu jsem se dnes v práci usmívala. Jestli upřímně nebo neupřímně, kdo ví. Včera jsem absolvovala jeden telefonát, který mě donutil uvědomit si, že těžké to je a bude vždy a všude. Ve všech oborech. Na co se mám tedy mračit? Někdy je hold lepší asi předstírat. Ovšem přiznávám, mě to moc nejde. Stále si myslím, že s upřímností člověk nejdál dojde. Ovšem respektuji radu zkušenějších a zkusím, prostě chvíli se tvářit tak aby všichni ostatní byli spokojení a uvidíme co to přinese.
Ráno mi trošku zatrne, že jsem vyfasovala pacienta na 3 lécích na podporu krevního tlaku, na léku proti krvácení do zažívacího traktu, na vysoké ventilační podpoře. To asi není lehký pacient. Ovšem já dostala tak skvěle předanou službu, že se z toho nehroutím a jsem klidná. Musím říct, že mi předával mužský kolega a já ani nemůžu vyjádřit, jak skvělý pocit jsem z toho měla. On vše vypsal na papír, takže já se vždy měla kam podívat. Ráno se mnou ještě vše prošel na pokoji. Opravdu za mě velké díky jemu. Byla jsem totiž plně připravená na vizitu s doktory. Jediné co mi trošku vadilo, že zase nestihnu udělat, žádnou privilage, neboť asi nebudu mít čas. No a hlavně, hodná clinician je na chirurgické jednotce a k té druhé já se prostě bojím.
Každopádně vcelku si myslím, že jsem se s tím poprala. Moje školitelka měla dosti lehkého pacienta, takže jsem se ji i mohla ptát. Odpovědi, hm někdy jsem se dozvěděla, častěji spíše ne. Ji osobně nikdy nenapadne, mi něco sdělit sama od sebe. Co mě překvapilo třeba, že mi vedoucí služby řekl, že jeden lék musím vysadit, protože ho nemají už v lékárně. Super. Větší překvapit, když mi odpoledne říká, že tenhle lék nejsou zvyklý snižovat, ale rovnou vypnout. Bezva díky mé školitelce, že jsem se to nedozvěděla dříve. Ovšem moji dobrou náladu a pocit to nezkazilo, asi zrovna je mi to fakt jedno. Ať mi to prostě oznámí, já to odkývnu a budu pracovat dál. K tomu se budu modlit, aŤ prostě poskytuji péči bezpečně.
Každopádně dopoledne v našem "Cubiclu" dochází k úmrtí jednoho pacienta, kolegyně taky vypadá že tu není nejdéle. Tak ji pomáhá hodně Arabský kolega, který je tu s námi. Co mě překvapilo, že to vypadalo, že na to úmrtí se čekalo, celá rodina se tu sním loučila, a pak přesto kolega zavolal code. To znamená, že se tam má seběhnout více lidí k resuscitaci. Bohužel na mě vyšla role hlídat venku. Tak moc nechápu, jak se to člověk má naučit tu. Nevadí. Kolega měl k sobě ještě zdravotního bratra z jiného oddělení, kteří jsou u nás pro získání zkušeností. Ten byl strašně hodný, donesl nám i donuty. Ovšem po chvilce mluvení s ním přemýšlím, proč jsme na mém oddělení a nejsem tam kde on, kde mají být chronici. To by třeba bylo s menšími nervy. Ovšem jasný našly by se jiné problémy.
Odpoledne mě hrozně zdrželo čekání nakonec návštěv abych mohla začít dělat hygienu. Moje školitelka nemá problém ty lidi vyhodit, aŤ čekají venku. Mě to problém dělá, takže prostě čekám na konec návštěv a pak až začínám. Ovšem pak prostě nestíhám vše udělat v klidu do konce služby.
Což se dnes ukazuje jako problém, a první věc, která mě dnes opravdu vyvedla z úsměvu. Kolegyně přišla mě vystřídat o 15 minut dříve a nechtěla respektovat, že bych nejprve dopsala papíry a pak ji předala, že ji čas běží. Jenže fakt přišla dříve. Tak nevím, kam pospíchala. Dle rozkazu jsem začala předávat. Nelíbilo se jí, že to chci číst z toho papíru, trvala si na počítači. Každou druhou větu mě zastavila a na něco se ptala a otázka proč má zrovna tuhle dávku určitého léku. Mě už málem vytočila k nepříčetnosti. No má ji proto, že prostě jsem se rozhodla, že to navyšuji pomalu. Tak jak mi řekla školitelka. Vrchol všeho, přesně na čas, přišel kolega a říká, hele to je nějaký omyl, já jsem psaný na noc u tohoto pokoje. Co to znamená, můžu začít celé předávání od začátku. Ovšem po dnešku říkám, že chci předávat jen chlapům. Zvládli jsme to spolu bez počítače, bez papíru, přímo u pacienta za 5 minut. Hezky, lidsky, jednoduše. To byl neskutečný pocit. Nemám nic proti podrobnému předání, ale jestli něco nesnáším, když mě každou druhou větu někdo zastaví a zeptá se proč. Zvlášť, když tady píšeme poznámky sester a tam máte zaznamenat vše. Takže kdyby si to ten druhý přečetl usnadní to práci.
Ptám se toho kolegy a i školitelky, co je tak blbě na té mé dávce léku, respektive rychlosti. No, že je to hrozně malá dávka. No to je, ovšem milá školitelko, zrovna ty si mě učila, tady navyšovat, snižovat o 0,01 u tohoto léku. Naštěstí mi špatná nálada vydrží jen do chvíle než dojdu dolů v nemocnici do obchodu pro chipsy a bonbóny.