Den 45 - Věci co dělají člověku úsměv na tváři

     Ráno jsem dnes vstala až někdy kolem půl 8. Hlava lepší, ale stále jsem o ní věděla. Můj ranní plán, že si znovu přečtu léky a pak se pojedu z nich nechat vyzkoušet do práce, bere rychle za své. Fakt se na to necítím dnes. Dumám, zda-li mi to tu za zdravotní trable stojí. Upřímně nestojí. Definitivně to zavrhnu v době, kdy mi píšou Češky z jiné nemocnice tady ve městě. Domlouváme si na dnešek večeři Díky nim se dozvídám o sobotním koncertu Coldplay. Přesněji koncert bude v Buenos Aires, ovšem promítaný živě tady v kině. Za kulturou se musí, takže se snažím si opatřit lístek, nejlépe někde vedle holek. Je to zvláštní vůbec je neznám, dnes se uvidíme poprvé v životě. Lístky ještě jsou, ovšem nejde mi to zaplatit z české karty. Na místním účtě stále nemám peníze. Zjišťují od holčiny z urgnentu, kde je tam vložit, zda v bance nebo i bankomatu. Jde to i v bankomatu, jupí. Takže se vydávám do nemocnice. Těsně před odjezdem se od ní dozvídám, že je dnes je navíc výplatní den,  že si ji akorát vyzvedla a jde řešit nějaké trable na personální. Oni ji omylem okradli o jedno jméno na důležitém papíru. 

     Takže jedu prvně pro výplatní šek, kde rovnou poprosím o podepsání nějakého papíru, aby mi příště už šla výplata rovnou na účet. Překvapením pro mě je, že v budově ještě potkávám tu holčinu z urgentu. Takže do banky jedeme spolu. Co je pro mě překvapením, že u mně šlo dnes vše hladce. Narozdíl od holčiny z urgentu a ještě jedné nové sestřičky. Poprosila jsem zda mi to rovnou pošlou na účet bez problémů. Pak se mi podařilo vložit v bankomatu moji hotovost na účet. Radost. Holky obě řešily, že nemají u sebe IQAMU, jedna protože ji nemá a neměla u sebe ani pas. Druhá ji zapomněla. Ponaučení - Iqamu tady všude sebou. Návrat na ubytování je veselejší, co si budeme povídat, ty peníze tu zase změní názor člověka, aby se o to snažil bojovat. Ovšem já dnes stále dumám, protože za zdraví mi to ani za peníze nestojí. Takže den jako včera už zažít nechci. 

     Po hodince a půl doma, kdy jsem jen koukala na internet, jsem se vydávala UBEREM do restaurace domluvené s holkami. Čtvrtek odpoledne, to mi došlo, až když mi trvalo objednat taxi, druhé uvědomění, když jsme stály v zácpách. Restauraci jsem našla, po drobném bloudění. Restaurace moc hezká příjemná. Při čekání na holky, které to mají mnohem dál, navíc uvízly v kolonách, mě úplně překvapuje, jak tu někteří lidi mluví s číšníkem. Je to tedy poprvé, co to zažívám, ale fakt jsem si říkala, že v ČR by ten číšník poslal pána dávno do háje. Pak dorazily holky, nebudu lhát nervozita drobná byla. Přeci jen ač je člověk rád, že uvidí lidi stejné národnosti, stále jsou to cizí lidi. Holky ale byly moc fajn, já si večeři strašně užila.  Na moment to vypadalo, že se budu učit jíst hůlkami, naštěstí jsem vybrala jídlo, u kterého by to nešlo. Takže jsem i příbor dostala. Jídlo dobré, společnost dobrá, co víc si přát.

     Po večeři se vydáváme s holkami na procházku podél moře. Za mě super.  Moc hezké prostředí. Jen zájem lidí o 3 bílé holky z toho dvě nádherné blondýnky, je občas divný. Dokonce se poprvé dostávám k nápisu JEDDAH. Celý čas jsme s holkami opravdu propovídaly, o našich pocitech tu, o tom jak vnímáme svá oddělení, jaké byly naše zkušenosti v ČR a veselé příběhy, které už jsme stihnuly zažít. O 23 usoudíme, že je čas jet domů, pravda já mám zítra denní. Řidič to vzal nějakou okružní jízdou, vstup do compoundu byl ještě otevřen. Já úplně zapomněla, že v pravidlech mého ubytování je, že ženy by měly být zpět do 1 do rána, jinak to musí hlásit Security. Tak stihla jsem to těsně před půlnocí tak dobrý.