Třetí den v kuse v práci, upřímně obdivuji ty lidi z oddělení, co dělají 5,6 služeb v kuse. Vstávám s lepší náladou, protože věřím, že budeme mít stejný pacienty jako včera a já se budu mít čas učit.
Myslet známená však nic nevědět. Neboť se mýlím, dnes jsme obě v jiné části oddělení. Fakt nechápu, kde je kontinuita péče. Pátá samostatná služba, pátý pacient. Na jednu stranu dobrý, člověk vidí více věcí. Na druhou prostě já si pak nikdy nepředávám se sestrou, které jsem předávala večer a nevím, jak se mám dozvědět chyby. Má školitelka dostala opravdu těžkého pacienta. Já sice dostala pacientku "lehčí", která měla původně být horší jen na psychiku, že od všech chce všechno. Zároveň ale vše odmítá. Tak ale na to jsem vytrénovaná z Prahy. Takže řešení problémů, jako chci mobil, ale vy ho tu nemáte, tak hned zavolejte synovi ať ho přinese, sežeňte okamžitě baterky do ovladače na televizi. Snaha uklidnit ji někdy vycházela někdy ne. Ovšem tohle by mě asi sice psychicky unavovalo, ale co, to se děje všude a vždy, všude se najdou pacienty co potřebují mít sestru u sebe á 5 minut.
Co mě zdeptalo zase na nejvyšší míru, že paní se od rána evidentně horšila i zdravotně. Ideální, když pak není nikdo poblíž, kdo by mi zvládl radit. Nebo radit, spíše kdo by mi ukázal, řekl jaké jsou tady zvyky. Protože tady je ten systém fakt dost odlišný, že si pak člověk vůbec není jistý v situacích o kterých by v ČR jednal naprosto automaticky. Vedoucí služby pomáhala totiž mé školitelce. Sestřička ze včera byla v jiné části, i tak našla čas a říkala mi koho se mám ptát, když moje školitelka je zaneprázdněná. On kolega byl nakonec hrozně fajn, ale dopoledne měl na práci spíše soukromé telefonní hovory. Takže jak mu pak máte říct, že potřebujete prostě pomoct s akutními léky. Do toho na mě jiný kolega byl nepříjemný, že mám zrychlit, že doktoři to chtějí teď. Jo vidíš, a já čekám na jejich ordinaci už hodinu, a že tobě řekli něco teď mě úplně jaksi už netankuje. Protože mě řekli, před 5 minutami něco jiného. Když jsme vyřešili jeden problém, objevil se druhý. Ovšem doktoři jsou tady opravdu hodní zatím. Musím říct, že ten dnešní chudák se ani nepozastavil, že jsem ho nepoznala, když jsme včera spolu měli taky pacientku.
Upřímně já jsem ráda, že jsem si vyzkoušela nějakou krizovější situaci, to jo. Ovšem prostě štve mě, že buď máme obě se školitelkou pacienty bez potřeby něco řešit. Nebo naopak. Ona dnes fakt měla hodně špatný den. Ovšem čas na hodinou přestávku v poledne se našel. Já byla na pauze 5 minut.Bylo zajímavé vidět, že tu můžete odmítnout převzít starost za jejího pacienta. To udělala moje další kolegyně, protože to byl těžký pacient. Tak to chtěla přehodit moje školitelka na mě. V poledne to udělala. Super, řešit za ní vyšetření. Tak já to přehodila na kolegu. Za to říct, tu někomu, že jste někoho někde nenašli, nedovolali to tu problém je. Pětkrát v průběhu hodiny a půl jsem se snažila dovolat pro infuzi do lékárny, 3 krát šla kolem. V přední místnosti nikdo, tak já netuším, že je někdo vzadu. Není tam vidět. Když jsem se konečně dovolala, vynadali mi, že už je to dávno. Tak jsem odpověděla, že jsem se nedovolala a že tam nikdo nebyl. To byl zase oheň na střeše a že tohle říkat nesmím. Že vzadu stále někdo je. Tohle mi přijde fakt směšné. Já jsem jim nevyčítala, že to nezvedali či cokoliv. Nakonec jsem jim to vysvětlila, ale ty vado, tohle je fakt absurdní. Mlčeti zlato. Už se tím fakt budu řídit.
Školitelka mi v 5 říkala, že je unavená. Tak jsem ji odpovídala v nadsázce, že být unavená je dobrý, já přemýšlím, kdy se zabít. V práci jsem byla o hodinu déle, abych dodělala počítač. Naštěstí jsem předávala sestřičce co je tu 3 měsíce, takže měla pochopení. Každopádně včerejší dobrý pocit je zase pryč. Po službě jsem si uvědomila, že ještě něco jsem nedodělala, ale což. Cestou jsem potkala tu holčinu z všeobecného týdne, se kterou jsem byla při kurzu BLS, vypadá vyrovnaně, ač teda rozhodně nemá klidné dny, podle vyprávění. Tak by mě zajímalo, jestli je natolik silná psychicky, protože bych to na ní nepoznala.