Deníčku, dneska to fakt stálo za starou bačkoru. Nebo co se to říká. Opravdu moc dobře jsem věděla, proč se mi do té práce nechce. Mizerná nálada je teď můj nejlepší kamarád. Těším se, až toto období bude za. mnou.
Po noci, kdy mě stres nechal spát tak 3 hodiny, potom už jsem se spíše převalovala ze strany na stranu a koukala na hodiny, kdy že tedy musím jít do práce, nemůžu vstát úplně nalazena. Takže je tu opět stres, kdy nemám chuť na jídlo a úplně se mi nechce do práce. Navíc mám v hlavě ten včerejší mail a podvědomě tuším, že z toho bude malér. Moji náladu na chvíli zlepšilo to, že jsem cestou z autobusu pomohla holčině z urgentu s online přihlášením. Myslela si, že se nemůže přihlašovat kvůli nějakému problému v jejím telefonu, tak koupila nový a stejně to nefungovalo. Zdržím se tím, takže na oddělení přijdu akorát tak odložit tašku a jít se podívat co mám. Tady mi hned nálada zase klesla. Protože vidím, že na mém „cubiclu“, pardon já fakt nevím, jak to přeložit do češtiny, mám na starosti kontrolu resuscitačního vozíku a defibrilátoru. Tohle mi školitelka ukázala během 10 vteřin při jedné vizitě, takže jediné, co si pamatuji je otřít resuscitační vozík a nějaké 3 testy na defibrilátoru, ale že bych věděla jaké, to ani náhodou. Budu se muset ptát. Super, navíc jsme tam jen já a má školitelka. Ona má dva pacienty z čehož jedna pacientka má ještě osobní soukromou sestru. No dobrá nějak se s tím popereme. Další bod předává mi sestra, co mi předávala ráno i minule a já mám dosti problém ji rozumět. Respektive ona říká tolik informací, že to pak člověk zapomene to důležité. Moji pacientku chce dnes při předávce vidět clinician, naštěstí ta hodná, zdali nemá nějaké rány. V tom mám dnes štěstí. Kolegyně se nakonec z otáčení pacientky vyvlíkne, tak to dělám jen s clinician. Na jednu stranu dobrý, aspoň uvidím, jak to chtějí ony. Než začnu psát miliardu věcí do počítače, chci udělat ten resuscitační vozik, neboť se má dělat ráno a já jsem s tím počítačem pomalá. Našla jsem papír co mám vyplnit, ok dobrý, odškrtávání by mi taky šlo, otřít to taky zvládnu. Každopádně defibrilátor nevím, takže říkám školitelce, no nadšená není, protože chce jít samozřejmě na přestávku. Mě to přijde vtipné začínáme v 7 a v 8 už jde na první přestávku. No tak se o 2 minuty zdrží, ono to jídlo neuteče. Stihla jsem si to u toho napsat a ok, už příště budu vědět jak na to.
Sednu k počítači, a přijde první šok dne. Přijde clinician, že mě dnes vyzkouší z předávání služby, tak nevím zdali si někdo stěžovat, nebo je to normální. Každopádně holčina v druhém týmu, je tu stejnou dobu a déle slouží sama a nikdo ji nezkoušel. Plus, že bychom měli dnes uzavřít už nějakou privilage. Tak to mé náladě teda dodalo, vůbec nevím, co umím tak, že bych byla schopná se nechat vyzkoušet. Do toho fakt cítím, že jsem zrovna naštvaná na celý svět, zlobím se na sebe, zlobím se na život. Naštěstí je vnímavá a chce mě nechat dodělat prvně věci kolem pacientky. Mimochodem, tentokrát mám lehkou pacientku, jelikož má u sebe 24 hodin někoho z rodiny. Kolegyně z noci mě varovala, že maminka není úplně příjemná, já mám štěstí mám tam tatínka. Ten byl zlatý. Opravdu, on neumí anglicky, já neumím Arabsky, tak jsem prostě překládala na překladači a vše běželo, jak mělo. Akorát nebyl schopný číst, tak jsem našla že překladač umí mluvit. Smál se tomu, ale zvládli jsme to.
Další zádrhel léky v 9, nešla jsem si pro ně dříve, protože nebyla možnost, buď jsem něco dělala, nebo byla školitelka pryč a někdo musí zůstat na tom našem cubiclu. V 9 zjišťuji, že nemám nikde pro ni léky. Nechápu, jak je to možný. Ptám se školitelky, říkám ji jména těch léků. To asi někdo nevyžádal z lékárny. Fajn, jak to mám příště poznat. Bez odpovědi. Následně přicházím ještě na další léky. Znovu se ptám. Volej do lékárny oni ti to nachystají dáš to později. Bezva jde o léky na epilepsii. Tatínek se na ně ptá. Nemluvě, že já chci vědět jak příště tomuhle předejít. Kde zjistit, co je tedy v té naší mašině na léky apod. Chci volat do lékárny. Ovšem běží vizita a vedoucí služby se najednou diví, že jestli má pacientka nebere už 2 léky co jsou v trezoru, že jsem je po ní nechtěla. No bere, jenže já netuším, že tyhle jsou v trezoru. Ona se pomalu začne smát, a říkat clinician, že jak je možný že to nevím. Upřímně, ještě že má člověk roušku, já myslím, že bych vraždila. Zmohla jsem se jen na odpověď, že já se ptala školitelky. Upřímně s touhle vedoucí služby taky nechci mít nic společného. Minule, když jsem ji poprosila ať zopakuje otázku, tak se zasmála a odešla a dnes toto. Sháním léky, ještě když mě přijde vyzkoušet clinician, tak dobrý souhlasí, že pacient má přednost, že přijde později.
No a pak to přišlo, po 13 hodině přišla zastupující vedoucí oddělení, že se mnou potřebuje mluvit. Nemýlila jsem se, e-mail má dohru. Díky bohu, že náš šéf je na dovolené. S ním bych to tedy řešit nechtěla. Super Pájo, ty to fakt vedeš, jsi tu něco málo přes měsíc a už jdeš na kobereček. Výsledek, šéfová to šíleně zaobalila, byla neskutečně hodná, stále chtěla vědět, co se děje, a že nechce slyšet, že je vše ok, že ví že se něco děje, protože ví o tom mailu. Tvrdila, že si nemyslí, že bych napsala takový mail, kdybych byla v pohodě. No nevymlouvala jsem ji to. Ovšem pravda je, že napsala. Protože z duše nenávidím, když na mě někdo útočí bezdůvodně. Když někdo řekne, že máme poslat ty informace, když chceme body, tak to pošlu, když body chci, já body nechci, tak proč bych měla reagovat. Možná, kdybych měla lepší náladu, tak prostě její maily ignoruji, ale obávám se, že i to by bylo špatně. Stále povídala, že první 3 měsíce jsou neskutečně důležité, že nechtějí abychom po nich končily, že chtějí abychom zůstaly minimálně ty dva roky nejlépe déle. Takže jestli je vše v pořádku mimo nemocnici, v nemocnici, že s nimi musíme mluvit, že nám se vším pomůžou. Mé odpovědi, že je vše ok nebrala. Pardon fakt jsem neměla sílu ji říct, že nic nefunguje. Ovšem moje psychika pak prostě zkolabovala, až sem začala mít slzy v očích. Super fakt bezvadný. Takže mě donutila říct, že jsem prostě ztracená totálně ve všem, že si prostě nesedíme s mojí školitelkou, že jsem předtím chtěla poprosit o výměnu, teď už to nemá cenu, že mi stále nefunguje ten systém k předpisům, tak jak se mám něco učit. Koukala na mě vyděšeně, když jsem řekla, že mi volali ve 4 ráno, když jsem na to napsala report. Snažila se tam dovolat. Tak mi mají volat ještě dnes a řešit to se mnou. Výsledek mám se ptát i okolí vedoucí služby, clinician, ji, plus že mi zajistí někoho, kdo bude schopný mi radit někde poblíž. Super, tak nevím asi je problém ve mně. Protože ptát se vedoucích zrovna mých směn to je trošku problém, mi přijde. Nemluvě, že kdo je má stále po celém oddělení hledat. Výsledek pohovoru, musím odeslat omluvný e-mail a chodit říkat co je špatně, že ji osobně mám psát kdykoliv, prý ikdyž nebudu vědět jaké mléko koupit. Asi jsem ji měla říct, o výměně toho týmu, na druhou stranu to je těžký, ona se mě ptala, zda-li tu někoho znám, a zda-li jsme ve stejném týmu.
Je čas jít zase pracovat, což se dělá skvěle, když by člověk nejraději utekl. Slzy maskuji tím, že mám vraždící výraz v očích. Takže i má školitelka pozná, že je něco špatně. Ovšem já mám naštěstí fakt zlatou pacientku, akorát když se vrátím tak zjištuji, že je chudák dost bez tlaku, moje školitelka co ji měla hlídat se tím nijak nevzrušovala. Tak dík. Takže volám doktorce, a ve chvíli kdy volám doktorce tak co, volá mi Saudské číslo, předpokládám, že ti co mi mají zprovoznit ten systém. Bezva, dva telefony najednou opravdu nezvládám. Když tam volám nazpět je tam automat. Super, takže se to řešit zase nebude.
Snažím se vyhlížet tu clinician, ať už je to za mnou tedy vše. Ať aspoň vím, že jsem k ničemu a že mě pošlou domu oni a ne já. Nebo taky proto, ať to nevypadá, že jsem se jí vyhýbala. Ovšem nikde není, opakovaně se chodím po ni shánět. Najdu ji až chvíli před půl 4, což je konec její pracovní doby ve čtvrtek. Takže vím, že vlastně už nic nehrozí. Povídala, že jsem byla moc zaneprázdněná, takže to necháme na příště. Haha, beztak ji o tom řekla ta zastupující vedoucí. Protože bylo vidět, že už mě spíše nechtěla více stresovat. Aspoň můj pocit. No a já tedy v půl 4 jdu na polední pauzu, ikdyž je mi jasné, že včera uvařené kuře zůstane v lednici. Zbytek odpoledne už proběhl v klidu, teda krom toho že jsem vylila moč všude možně. Službu jsem předávala strašně hodné sestřičce, takže vše v klidu. Ta se bála, že přijde maminka té pacientky, neboť ji nemusí.
Večer jedu na ubytování a cítím se všelijak. Dnešní den bych shrnula tak, jak jsem četla na jiném profilu české sestřičky na instagramu, že možná nevyvíjejí tlak na mě oni, ale vyvíjím ho já sama. Možná si vše prostě zbytečně beru. Dokud se tohohle nezbavím, tak asi šťastná úplně nebudu. Mám ke svému oddělení spoustu výhrad, ovšem vím, že tu jsou lidi, co vám chtějí pomoci, když je člověk schopný nechat si pomoct. Na druhou stranu, mě strašně vytáčí, že člověk tu nemůže říct upřímně svůj názor, neboť z toho budou jen další problémy, jako z mailu. Mimochodem moje šéfová povídala, že ví, že ten předchozí mail taky nebyl správný, ovšem příště mám ten mail přeposlat jim, a oni to budou řešit.