Hned z rána mě čekalo u tabule překvapení, já nemám pacientku ze včera. Posouvám se o box vedle, no do háje, včera tam kolegyně docela měla dost práce. Tak to jsem na sebe zvědavá. Při předání služby další šok - paní má mít dnes dialýzu, bude pokus o extubaci, je na 3 různých infúzích s životně důležitými léky. Upřímně bylo mi mega úzko v tu chvíli. Protože jestli tohle považují za lehkého pacienta na druhou službu, tak já mám teda dost rozdílný názor. Slova mého šéfa, že dlouho bude mít člověk lehké pacienty, se asi nenaplňují. Nevím, jestli jsem víc vytočená, vystrašená. Takhle podle mě za 14 dní bych řekla, že to je lehký pacient, ale až budu chápat nějaké souvislosti tu, budu vědět co má kdy přednost, budu třeba vědět, jak to běží s dialýzami tu.
Předávající sestra tomu moc nepřidá, neboť ji moc nerozumím. Super. Tak snad je vše někde zapsaný a já si to přečtu. Předáme službu, otočíme pacientku, zkontroluji co běží ok, to odpovídá. Udělám vyšetření pacienta a už volají z dialýzy, jestli je paní dnes na dialýzu. Jsem vytočená a fakt nevím, jo je, ale co já vím, jestli je v plánu ji nejdříve zkusit sundat z dýchacího přístroje, nebo jestli nejprve dialýza. Jako opravdu bych nerada měla obojí naráz a obávám se, že i to je tu umí napadnout. Takže jsem nepříjemná do telefonu a odpovídám, že nevím, že budu volat doktorovi. Sestra nepříjemná, že to potřebuje vědět hned, protože mají těch pacientů hodně. Hm, mám sto chutí ji říct, že to je mi kdesi. Naštěstí to v angličtině asi neumím. Ok, dialýza platí, volám jim zpět. Po 10 minutách už je tu zdravotní bratr co bude dělat dialýzu a sebou zaučující sestřičku. Schytal ode mě moje blbé rozpoložení, neboť spustil v rychlosti (mimochodem Filipínec) - takže jsem ho zastavila, řekla ať to celé zopakuje a laskavě pomaleji, nadšeně se netvářil. Jakmile rozjedou dialýzu koukám na monitor a ejhle pani bez tlaku, super, ani to nealarmuje. Takže rychle navyšuji léky na tlak. Do toho řeším problém u pacientky mé školitelky, která si odešla na přestávku. Do toho přijde naše clinician, a ptá se zda je vše ok. Ne není, ale co že. Mám doktorku co včera, tak se to spolu snažíme dát do kupy, ovšem teda tahle pacientka pro začínající doktorku a začínající sestru - jako fakt mi to hlava nebere. Ovšem obě jsme si to řekly, zvládly jsme to a ona se snažila být oporou mě, já ji. Byla hodná. Ovšem je to problém, moje školitelka měla dost své práce (jako opravdu měla práce dost, ale ráno pauza 30 minut, v poledne hodinu stejně proběhla) a já měla podávat krev během dialýzy - super, jen vůbec netuším, co vše musí udělat doktor v počítači, co já. Nemluvě, že já ji podávat nesmím. Takže jsem se k tomu odmítla podepsat a dala to školitelce a jiné sestře. Já jsem jen odebrala krev na krevní skupinu, a dodělala odběry co neudělala noční. Odpoledne jsem ještě řešila problém s ordinací jednou, nevěděla jsem kdy byly podány tyhle antibiotika naposledy. Protože v počítači to bylo divně. Možná mi to noční i předala, ale já to prostě v tom zmatku zapomněla. Jedna kolegyně tvrdila podej to, školitelka fakt měla dost své práce, nemohla jsem se ji zeptat. Nakonec jsem sebrala odvahu a zeptala se té Clinician se kterou se fakt podle mě vzájemně nemusíme. Já se ji bojím, ale zároveň už ji mám plné zuby a jsem arogantní, když ji poprosím o radu, pomoc, je to prostě vždy problém. Dopoledne jsem chtěla ať mi řekne co chce na rány pacientky, že noční tam nedala nic, podle mě to nemůže zůstat odkryté. Tak jsem dostala vynadáno, že proč mám postel dole, že mě budou bolet záda. Fakt jsem zlá a odpověděla, jsem, že to jsou moje záda, takže to asi je moje věc. Pak jsem ji řekla o těch ATB, dostala jsem vynadáno, že jak jsme si předaly službu, dostala jsem vynadáno, že ordinace doktora je blbě, že ji musí okamžitě přepsat. Fakt díky, hrozně ráda za vámi zase půjdu s problémem.
Nic zkráceně, fakt ten den stál pro mě za dvě věci. Možná by mi tolik nevadilo, mít tuhle pacientku, kdybych měla někoho koho se můžu ptát, poprosit o pomoc na otočení. S prominutím, kolegyně co má pacientku co já včera dělala sama, si dnes několikrát mi řekla o pomoc, ale že by přišla pomoc mě, to ne. Když jsem odpoledne potkala zastupující šéfovou a zeptala se mě, jak se mám. Odpověděla jsem, že doufám, že nemusím odpovídat. Nechtěla jsem být zlá a nezdvořilá, ale co ji mám říct, že je to totálně na dvě věci? Že mám teď momentální pocit, že chci okamžitě domů? Že tohle mi teda nepřijde bezpečné? Jo tohle vše bych řekla s horkou hlavou, jenže i v tu chvíli mi bylo jasné, že po vychladnutí emocí to uvidím jinak. Kolegyně každá zvládla dopolední i odpolední pauzu, já jak jsem pomalá, tak jsem ráda, že jsem si došla jednou na toaletu. Každopádně konec dobrý, všechno dobrý. Pacientka se mnou přežila, já jsem přežila. Předala jsem službu sestřičce co je tu 5 měsíců, sestra co tam byla předchozí noc, tak je na pokoji vedle, ptám se ji na ty ATB. Ok, snažila se mi to ráno vysvětlit, ale stále si myslím, že pravdu mám já a ona to v počítači zapsala blbě o den dříve. Nic předávám a mizím, zpětně si uvědomuji, že jsem nenapsala že jsem doktora informovala o nějakých výsledcích, tak snad z toho nebude zítra halo. Předala jsem sestřičce aŤ to řekne večer, při vizitě ještě. Ovšem zase jsem to nezapsala. Tady co není psáno to není uděláno.
Ještě bych si tu zmínila vzpomínku na jednu věc a to úmrtí pacienta. Včera umřel jeden pacient na našem oddělení, ale v jiné části, poznali jsme to, že najednou strašný křik až se všichni lekli co se děje. Dnes se to stalo v naší části oddělení. Tady je to něco úplně jiného než v ČR. Ovšem zvědavé jsou všechny národnosti stejně, jedna dáma prožívala svůj smutek velmi nahlas, a hodila i se židlí, tak ostatní návštěvy u jiných pacientů hned se snažili zjistit co se děje. Víc k tomu nevím, neměla jsem čas sledovat, co se dělá a nedělá.