Tak je to tu, po týdnu zase zpět do práce. To jsou mi nervy. Podle dnešní noci, kdy to jsem už od 4 byla každou chvíli vzhůru, asi největší, co jsem tu měla. Ráno si připadám, že žaludek se mi stresem zúžil na minimum. V autobuse je mi z úzkosti docela špatně, žaludek není kámoš. Fakt mě to překvapuje, že jsem dnes takhle nervózní. Na druhou stranu, tohle znám dost dobře z ČR. Takže nic nového.
V práci vše naprosto opadlo, dostali jsme pacienta se školitelkou. Super tohle je fajn pacient pro mě na začátek. Navíc to dopadlo tak, že je příjem. U nás na oddělení je to tak, že na tabuli je psáno, kdo bude brát první příjem, kdo druhý atd. Zároveň je psáno, kdo v tu chvíli tuhle sestru, která si bere příjem zastupuje/ respektive přebírá jejího předchozího pacienta. Vždy je tu snaha aby byla 1 sestra na 1ho pacienta. Když si pak přebíráte druhého, máte dva "jednodušší" pacienty. Dnes to vyšla na mě a moji školitelku. Ona se rozhodla, že já si nechávám toho co máme od rána a pracuji téměř sama. Když nevím, nejsem si jistá, jdu se jí ptát. Ona si vzala na starosti toho druhého. Bylo to pro mě fajn, aspoň jsem si to vyzkoušela příští týden už mě to čeká natrvalo. Navíc jsem měla i šanci vidět, že kolegyně co si brala příjem je tu jen 3 měsíce, a viděla jsem, že když něco hned nevěděla, byla snaha ji pomoct. Rozhodně si nemyslím, že to byl příjem úplně pro ni. Neboť i po 3 měsících by měl mít člověk "lehčí" pacienty, dle mého vedoucího tedy. Jenže to asi nejde vždy zajistit. Taky na druhou stranu člověk ale viděl, jak moc dělá složení směny, u nás teda ještě více "cubiclu" - tzn. 5 lidí co je v jedné části oddělení. Rozhodně bych řekla, že u nás byly 2 členové, co se s pomocí nehrnuli. Občas je to tu fakt strašně individuální aspoň v mých směnách tedy. Za to musím říct, že ke každému příjmu tu jde i "clinician", moje oddělení má dvě. Hm, k tomu příjmu zrovna přišla ta co já se jí více bojím, navíc dnes asi vstávala taky zadní stranou těla napřed. Ovšem u příjmu byla fakt dobrá, pacientku umyla, vše kontrolovala. Hodně pomohla. Plus opět když mé kolegyně uvnitř začali mluvit Filipínsky, tak je okřikla. Ovšem ještě než přišel příjem, tak tedy musím říct, že budila hrůzu ve velkém. Chodila a kontrolovala, já naštěstí polohovala svého pacienta, těsně než přišla, ale na pokoji mé školitelky, těsně potom co si pacienta převzala od kolegyně, tak to už byl teda trošku větší masakr strávila tam dobrých 20 minut a teda hlas se zvýšil řádně. Měla jsem ji volat k dalšímu otočení, chtěla jsem fakt že jo, ještě jsem čekala, ale ona byla šíleně dlouho uvnitř u toho příjmu, takže moje školitelka rozhodla, že ho otočíme bez ní. Ovšem pozor, poprvé jsem viděla, že jsme nepolohovaly opravdu pacienta na bok a ne na 10 stupňový bok. Málem mi spadla brada. Protože, tomu čemu se říká na mém oddělení polohování já říkám zbytečná práce, protože to má fakt do otočení pacienta daleko. Včera na to bylo nějaké školení, zítra má být další, tak možná proto, ale spíše myslím, že to bylo ze strachu z té clinician. Musím říct, že ona tedy dost řádila i u toho příjmu, ale ne vůči nám, ale třeba, že oddělení před námi prostě nevyplnilo papíry co mělo. Navíc k nám překládala holčina co znám ze školení, respektive ona přišla se svým školitelem. Ten na ní ale vůbec nemluvil.
Jak já se ráno bála a jak já si nakonec ten den užila. Opravdu dnes říkám, byl to super den v práci, ale bojím se to úplně i napsat kamarádkám, protože většinou když se daří, tak se něco pokazí.
K dnešnímu dobrému pocitu z práce, určitě přispělo i to, že jsem při pauze na oběd, šla se podívat po nemocnici, ale hned o patro níže, jsem potkala Češky fyzioterapeutky. Jednu už jsem viděla minulý týden u nás na oddělení. Potkat tu další Čechy člověku vždy vykouzlí úsměv na tváři. Tak jsem je pobavila příhodou s polohováním. Tak měly radost, protože jinak tady prý moc toho nesvedou. Ovšem já pochybuji, že to vydrží. Pak ještě šla náhodně kolem Hanny, takže jsme utvořily takový český gang. Jinak mimochodem obě holčiny jsou tu už 8 let klobouk dolů.
Odpoledne jsem navíc sebrala odvahu, využila příležitosti, kdy byla v chvíli přítomna v kanceláři jen jedna "clinician", samozřejmě ta co mi je sympatičtější a šla se vyptat, jak to je s těmi privilegia. Další bod proč si člověk fakt připadal lépe, pomalu ale jistě mi nepřijde vše tak nedosažitelné. Navíc fakt mi přijde že i lépe rozumím. Taky je na čase po měsíci. Plus se mi ukazuje, že oni taky dobře všichni nerozumí. Školitelka po mě chtěla na vizitě, ať se na něco zeptám, splnila jsem to. Odpověď doktora jasná, ne dnes ne, nechte to běžet. Moje školitelka mi říká, no tak to vypni. Ne nevypnu to, doktor, řekl, že ano budou se pokoušet ale ne dnes. Večer mi náladu nezkazil ani neudělaný test z glukometru. Upřímně mozek je tu po službě tak unavený, že se divím, že jsem se vůbec donutila to otevřít a zkusit.