Pátek, tedy víkend v Saudské Arábie, normálně bych pracovala. Díky mému orientačnímu týdnu mám tento víkend volno. Jupí. Fakt jsem ráda, Začínám se čím dál tím víc bát jít do práce. Doufám, že se to brzy zase zlepší k lepšímu. V podstatě to odpovídá tomu, co říkají lidi kolem, že to takhle v začátku je. Ono se mi v práci neděje nic strašného, netrpím tam, nebrečím. Jenže člověk se musí stále ptát, člověk musí celý den mluvit a myslet anglicky, člověk se cítí jako, když nic neví. Protože to prostě není stejný jako u nás. Člověk vystoupil z toho co zná a pustil se do neznáma. S tím jsem sem, ale přišla a tak to není důvod k negativismu, jen k racionálnímu konstatování.
Dneska jsem hodně vzpomínala na slova kolegyně z Prahy, která tu rok pracovala, v jiném městě v jiné nemocnici. Vyprávěla jak se první měsíce fakt vždy těšila na ubytování, nemuset mluvit nikde, být hezky zavřena. Tak nějak to je, nevadí mi pracovat, ale doma v bezpečí jen se svojí hlavou a myšlenkami v Češtině, je to přeci jen jednodušší, pohodlnější. Nevadí mi pak vyrazit ven nakupovat, ale že by se mi chtěli řešit věci jako například simkarta do mobilu, to taky ne. To je však moje pohodlnost.
Tento víkend, bych ráda dodělala resty, zapsala si někam věci z mobilu z přednášek. Sepsala věci, co tedy v nejbližší době musím udělat. Přeci jen, začíná mě stresovat, ale jenom malinko, že přeci už tu budu měsíc. Za dva měsíce mi končí zkušební doba a já nemám nic hotového, nic dokončeného. Měla bych máknout. Odhodlání by bylo, mám náladu se opravdu s tím porvat. Jenže místo toho tak nějak proflákám den na mobilu, řeším jen něco málo do práce. Projíždím e-learning. Přemýšlím, zda jít na nákup nebo zkusit prvně objednat online.
Odpoledne se snažím zase získat pracovní informace od holčiny z urgentu. Tím se dozvím, že dnes asi žádný večerní výlet na nákup nebude. Nemocnice pořádá nějakou akci, a na to potřebuje všechny autobusy. Takže dopoledne stála řada sestřiček z compoundu na autobus, co měl dle plánu jet do obchodu, zbytečně. Hodinu se věnuji objednávání online, abych to pak zrušila, protože vlastně nechci platit z českého účtu. Vydám se raději do Pandy na proti.
Večer mám naopak náladu nic nedělat, dneska mi přišla zpráva, že i to je neskutečně důležité umět. Ne se stresovat, ale žít a umět i odpočívat. Tohle bych se jednou chtěla naučit. Protože říká se to hezky, ale chovat se dle toho není tak jednoduché. Navíc dnes nic nedělat je pro mě špatné načasování. Moje spoluhráčky dnes zahajují sezónu a já mám moc času na to myslet. Rozhodnutí skončit s něčím co člověk dělá od dětství, bylo pro mě osobně jedno z těch nejtěžších před rozhodnutím sem odletět.