Den 24 - den na kolotoči

     Milý deníčku, co je to dnes za den? Co je to dnes na mě nachystané? Těšila jsem se na volnější dny v rámci GNO, ten dnešní se v tom duchu nenese. 

     Ráno mě čekal kurz BLS. Kurz dle mě důležitý. Tento je pořádaný přímo Americkou srdeční asociací. Ani nevíš, jak já byla ráda, že slyším Americkou angličtinu, ikdyž jen z videa, tu angličtinu Arabských pracovnic, co měli kurz na starosti pominu. Kurz probíhal tak, že jsme všichni ukázali, doklad o zaplacení dostali všeobecné pokyny a pak byli rozděleni do 3 skupin po 6 do učeben. Tam už na nás čekali figuríny. Vždy nám pracovnice pustila video, my měli otevřené knihy, následně proběhl nácvik dané situace. Super, teda pro všechny ostatní. Já z toho mám fobii doteď. Dělat, že na někoho křičím jestli je v pořádku, ještě před x lidmi, není moje komfortní zóna. Takhle proběhla resuscitace dospělých, následně jsme zůstávali v učebně po jedné, školitelka zadala situaci a my museli znovu ukázat resuscitaci, krok po kroku co by jsme dělali. Moje noční můra, ale zase poprvé jsem vyzkoušela AED. Poté se to samé opakovalo s dětmi. Následně jsme psali hodnocení na kurz, a zase už všech 18 lidí v jedné učebně psali test. Haha, seděla jsem vedle inteligentního Ahmeda, jenže test byl A,B, takže mi to bylo k ničemu. V testu byly otázky, které se několikrát během dne opakovaly, takže to super, pak tam byli různé scénáře. Zase to mělo člověka navést k tomu co bylo celý den ve videích. Odevzdala jsem kupodivu ne poslední. Uděláno.  

     Vidíš deníčku, poznala jsem dnes tu dámu z JAR, co měla včera problémy. Byla jsem v ní v jedné skupině, dokonce občas i ve dvojici na resuscitaci. Ptala jsem se jí, jestli si je výpočty jistá, že ji kdyžtak pomůžu. Z toho mám dobrý pocit, trošku hůře se cítím za to, že mám radost, že nejsem sama, kdo má problém s angličtinou apod. Bavila jsem s ní, a měla jsem pravdu, včera nebyla ztracená, že by neuměla počítat, jen nevěděla, kde jsme, ale nebyla schopná to anglicky říct. Je tu stejně dlouho jak já 3 týdny. Taky je to její poprvé v Saudské Arábii a shodly jsme se, že lehké to teda zpočátku není. Její výhodou není na nejakutnějším oddělení. 

     Kurz za mnou a úspěšně uff. Ke kurzu, za mě super, myslím, že z kurzu by měl každý odejít s tím, že ví co dělat. Opravdu to k tomu je vedené, opakovaně jsou tam vyzdvihované ty nejdůležitější věci. Videa i kniha za mě fenomenální. Pomůcky opravdu na resuscitaci dospělého, dítěte, novorozence. Já osobně nemám ráda, tohle předvádění, takže pro mě je to stres, ale věřím, že spousta lidí si to užije. Jako negativum vidím, to, že mám pocit, že zkouška byla jen na oko, že ty dívky ani ty výsledky pořádně nekontrolovaly. Nebo že jsme neměli možnost vidět, kolik jsme toho udělali správně, špatně. Proto aby jsme to udělali, bylo nutné splnit 84%. 

     Po kurzu pomáhám mé kolegyni z oddělení, jak si stáhnout i-learn domů, a mám radost, že jednou radím já ji. Tohle je nejdůležitější, umět tu poprosit o pomoc, stejně jako, když člověk něco ví, zase umět poradit ostatním. Strašně to tu člověku situaci ulehčí. 

     V nemocnici si koupím horkou čokoládu a k snídani aspoň Kinder Bueno a vydávám se na Family medicine. V duchu doufám, že mi opravdu přeobjednali tu schůzku z doktorem z 10 hodin na odpoledne. No nestalo se, takže hned u recepce dostávám vynadáno, že jsem tam měla být v 10. To teda ne, dnes se nedám, říkám, že jsem s někým z nich mluvila a že mi slíbili, že to přeobjednají, navíc, že bylo řečeno, že schůzka s doktorem, jen když bude něco špatně. Jak já mám vědět, že je něco špatně, když nám nikdo nepotvrdil ani schůzku do smsky, jak tvrdily. Byla jsem úspěšná, pán mě poslal raději za jinou paní, ta byla strašně milá, a snažila se pomoct a řekla, mi že se sestřičkou určitě budu mluvit, ale že potřebuji nějakou vakcínu. No nakonec to dopadlo tak, že jsem hodinu čekala v dámské čekárna. Ano v naší nemocnici na tomto oddělení je zvlášť oddělená ženská a mužská čekárna. V té dámské je navíc vyhrazen prostor na modlení, a prostor na kojení. Následně jsem musela projít "triáží", tedy jen vstupním změřením tlaku, teploty, saturace. Tam byl strašně hodný zdravotní bratr, dokonce jsem se poprvé dostala i na váhu a změřili mě. Deníčku je to k neuvěření, ale stále vážím stejně. Ani ta moje chips-kolová strava tu zatím není znát. Tohle mi fakt udělalo radost. Následně jsem čekala dalších 40 minut, než jsem se dostala za sestřičkou ke které jsem měla jít. Ta se na mě hned vrhla, že vakcína, vakcína jedna dnes, druhá za měsíc. Jsem pyšná, nedala jsem se jen tak, a nejprve jsem hezky chtěla vidět o co vůbec jde, že nic netuším a nikdo mi nic neřekl, a že mám výsledky z března na všechno v pořádku. Tady mi vyšli výsledky protilátek příušnic negativní. Moc se mi to nezdálo, ale co nadělám, ok nechala jsem se bodnout. Kazí mi to tedy dnešní plány, chtěla jsem jít cvičit, tady si to v tom vedru po očkování nedovolím. Modlím se abych neměla reakci, nevím co bych dělala. Následně sestřičku prosím o papír, který mi má dát , že jsem schopná práce, abych mohla jít vyřídit kartičku k pobytu. Omlouvám se ji, ještě jednou, že jsem nedorazila dopoledne. Její odpověď - nic se neděje. Ponaučení pro mě - nerozčiluj se a obrň se trpělivostí. Vše nějak dopadne. 

     Rozhodla jsem se přejít z této jižní budovy k hlavní budově pěšky, a to i přesto, že jsou 3 odpoledne, sluníčko praží na 40 stupňů. Jenže je to fakt kousek, přejít parkoviště, pak hlavní silnici - dobře to je obtížnější kousek, ale jde to. Zadařilo se, říkám si proč, jsem cestou tam čekala na bus. Od hlavní budovy se autobusem vydávám, zpět do západní budovy. Kde si jdu zařídit kartičku k pobytu. Přijdu na oddělení kam mám, jenže tam po mě chtějí papír, který netuším. Tak se jdu ptát na personální, no omylem vlezu nejprve jinam, ale nevadí. Naštěstí mám sebou desky, kterými mě vybavila agentura, mimochodem, nikdo je doteď nikde nechtěl vidět. Tak tam paní vyloví z nich ten papír, co je potřeba a já můžu jít. Cítila jsem se trapně, ale je to hloupost. Oni jsou ti pracovníci fakt hodní. Nebo doufám, třeba pak v Arabštině říkají něco jiného. Vracím se na vládní oddělení, odevzdávám papíry a i pas. Budu čekat na kartičku. Tak a teď co deníčku, vždyť teď já ani utéct nemůžu odsud. Budeme muset bojovat. Čekám u nemocnice na autobus domů, dávám další horkou čokoládu a smolím tenhle zápis. Strašně se mi chce spát, nakonec neodolávám a doma ulehám na gauč a prostě si půl páté dávám šlofíka. 

Dneska doufám je výlet do Ikea mallu, ač v uvítacích papírech je psáno jiný obchod. Opravdu je to Ikea, těším se, nejedu sama, jedou další dámy z ubytování. Ty jo normálně, jsou to Filipínky, ale baví se anglicky v autobuse a víte co, já jim rozumím každé slovo. Bavily se o nějaké nehodě co se stala před ubytováním. Mám radost, fakt jsem jim rozuměla, tak snad to se mnou není nejhorší. Ikea - wow, no stejná jako u nás, fakt že jo, moc rozdílů bych nenašla. Nakoupila jsem spousty věcí, ne že bych se tu rozhodla zabydlovat, to se neboj, ale tak jsou věci k běžnému dennímu životu, které prostě zjišťují, že potřebuji. Například menší hrnec. Podívej se jak velké hrnce (foto 1) jsem dostala od ubytování. V tom přeci nebudu vařit pro jednu osobu. To vypadá, že si myslí, že budu vařit pro půl ubytování. Nakonec kupuji asi více věcí než bych chtěla. Původní plán dle mapy byl skočit do blízkého obchodního centra, kde je Danube - obchod s potravinami. Hm, už po cestě vidím, že to nevím jestli dám. Moc silnic mezi tím. Avšak, hned před Ikeou, je nádherně osvětlená budova, jdu se tam podívat a to je další obchodní centrum. Za mě mega velké, další obří, opravdu asi 4 patra, já než obešla jedno bylo to 40 minut. I zde budou potraviny Danube, akorát až později. Nevadí nemám úplně chuť obcházet moc obchody, tak si to zběžně obhlédnu a jdu si dát konečně něco k jídlu - vybrala jsem palačinkárnu. Užívám si ten čas, kdy jsem sama se sebou. Palačinka FereroRoche mě sice trošku chutí zklamala, ale i tak to byl fajn zážitek. V jednom obchodě ve kterých jsem byla, vidím zimní čepice a šály, to tu znají zimu? Je mi to podezřelé. Vydávám se zpět k Ikea trošku s předstihem, vylezu jiným východem, před kterým zjistím, že je tu nádherná barevná fontánka. Tak se chvíli kochám tím. Čekám před vchodem do Ikei, když si všimnu, že autobus stojí na parkovišti a ty sestřičky co jely sem se mnou též. Tak jdu tam. Už je 10 a řidič stále nikde, to je divné. Jednu z nich napadne, jestli řidič nespí uvnitř, tak zaklepe na okno. Bylo to tak, byl úplně zmatený, jak se vzbudil. 

     Tak deníčku to je asi k dnešku vše, takhle napsané to asi nevypadá, že to byl fakt náročný den, ale já se cítím totálně unavená a mé kroky směřují co nejrychleji k posteli.