Začínám už svůj 4 týden tady, zní to neuvěřitelně. Přijde mi, že jsem tu tak týden. Nevím co si tady o tom myslet, zase se budím s negativní náladou, začínám si myslet, že fakt mám kulturní šok a negativní fázi. Sice mi nepřijde, že by mě tu extra jejich kultura ovlivnila zatím, nebo že mi vadila to vůbec ne. Připadám si vytrénovaná z Egypta. Na druhou stranu, cítím na sobě, že mám fázi zalézt do postele, nikam nevylézt, nechtít slyšet angličtinu, nikoho nevidět. Což si myslím, že se pod kulturní šok dá zahrnout.
Naštěstí nikam nemusím, dnes mi začíná orientační týden. Většina lidí jím tady svou pouť začíná, já však ne, ale nejsem v tom jediná, to vím. Jestli je to dobře nebo špatně? Za mě, když začnete orientačním týdnem (tzv.GNO) asi vám spousta věcí dává větší smysl, logiku, posloupnost. Jestli se to dá zvládnout, když jste začali bez GNO, dá určitě. Věřím tomu, prostě je to větší boj, možná je člověk za většího troubu občas, ale já stále věřím, že se to dá ubojovat. Teda věřím, tomu ve chvíli kdy tento článek píšu, ráno jsem to tak neviděla.
Každý den vedoucí GNO posílala do whatsup skupiny, co vlastně dělat. Super pro ty nové, protože aspoň vědí, co je čeká a nemine. I pro mě jsou to fajn informace po té době. Dnešní školení trvalo od 8:30 do 14:30 vše online. S mojí dopolední náladou mi přišli dopolední přednášky na dvě věci, vlastně se přiznávám, že jsem moc pozor nedávala, ale byly to spíše uvítací přednášky, představení jednotlivých vedoucích těchto uvítacích oddělení, představení nemocnice, plán jak nemocnice by se měla rozrůst. Plán je rozšířit nemocnici na 1000 lůžek ze 400, takže o práci tu asi nouze asi nebude ani v následujících letech. V jedné přednášce se taky bavilo o ubytování, hmm tak bazén tu je fakt nefunkční. K těmto přednáškám mám tak jediné, velmi mě překvapuje, že každý velmi ochotně všechny vítá, a nabízí, že kdyby jsme potřebovali s něčím pomoct, že se máme ozvat. Můj mozek nepobírá, jestli to myslí vážně, nebo jestli jim jejich kultura říká, že to musí udělat. Vážně i nějaký vedoucí doktor nějaké sekce říkal, že nás rád uvidí apod. Pardon to se v ČR moc neděje. Ale moje nedůvěra říká, že jsou to jen slova.
V dnešním programu byla přednáška i o těch pro mě nepochopitelných "privilegies" - jenže, jsem se toho stejně moc nedozvěděla. Jen, že bez nich nesmí pracovat, že po 3 letech se musí dělat znovu apod. Odpolední přednášky, byly kratší ale mnohem informativnější, jednu měla moje kolegyně z oddělení a to na téma RRT - rapid respond team, a hodnocení vědomí. Druhá přednáška pak byla o cévkování tu. Pro zdravotníky, mě to zatím občas hlava nebere, ale tady je snaha, jakékoliv vstupy buď nezavádět, nebo vyndávat, co nejdříve to jde. Vše jako prevence infekcí. Moji první službu se mi dokonce stalo, že málem doktor vyndal CŽK před extubací pacientky. OK měla zajištěné periferní kanyly, ale proč? Každopádně obě tyto přednášky byly pěkné, rychlé, srozumitelné.
Přiznávám se, že jsem ale čekala trošku více, trošku více objasnění do situace, co tedy nováčci mají dělat, co a jak zařídit. Nevím jestli je to dobou, že třeba před covidem to bylo jinak, nebo typem nemocnice. Každopádně můj začátek v nemocnici mi přijde fakt zbytečně chaotický. Odpoledne si o tom píšu se sestřičkou z Malajsie, která přiletěla jak já, akorát je na jiném oddělení. Spoustu informací už má, už i pracovala v jiné nemocnici v jiném městě, tady v Arábii. Když si nevím rady, často se na ní obracím. Je zkušenější, nastupovalo jich k nim na oddělení více, je tu větší komunita žen z Malajsie, takže ona čerpá informace od nich. Navíc je fakt neskutečně hodná. Takže i dnes jsem ji psala o těch "privilegies", tak u nich na oddělení jim ty papíry dává clinician, tak já nevím, když jsem se ptala těch našich kde to najdu, proč mi to nevytiskly též. Už jsem toho spoustu mohla mít hotového. Budu muset sebrat odvahu a až za týden budu mít službu jít si tam pro to. Ona ještě píše jak to běží u nich na oddělení, kde ona naopak na pacienta ještě nesáhla, ale ona i její nový kolegové z oddělení opravdu první dny sedí u počítače a dělají všechna školení, která budou potřeba, to mi přijde super. I tak ale povídá, že je to tu zmatené, že v předcházející nemocnici v Rijádu, vše probíhalo úplně jinak, posloupně - nejprve informace všeobecně o nemocnici, jak vytvořit Iqamu (kartu na pobyt tady - něco jako naše občanka), jak zařídit účet v bance, lékařské kontroly. Následně orientace na oddělení, následně práce pod preceptorem. Takhle jak to napsala, tak se mi to líbí, otázka je, že to bylo v době před covidem. Musím říct, že mi prostě zlepšila náladu. Vždy se prostě s osudem člověk pere lépe ve více lidech. Bavily jsem se i o druhé návštěvě tzv. family medicine (oddělení, kde probíhá zdravotní vstupní prohlídka), kdy třeba zase ji zapomněli říct termín dalšího sezení, které je ale důležité, neboť tam máme dostat nějaký papír.
Odpoledne bych měla dělat úkoly, posílají nám je dopředu, aby jsme se učili na ty přednášky. Chtěla bych, ale nákup - chipsy došly, a řešení věcí pracovních i osobních po mobilu je důležitější.
Když jsem u těch osobních, zmíním tu věc, kterou jsem myslela, že tu nezmíním, ale možná to bude číst někdo, koho to může ochránit před nějakou chybou. Před 3 dny, si se mnou chtěl dopisovat nějaký chlap tvrdící, že je Americký doktor na misi v Jemenu. Z 99 procent rovnou tyto žádosti mažu, tentokrát jsem to neudělala. Pozor na to a mažte to rovnou. Mě ochránila moje nedůvěřivost v lidi, to že nechápu, jak by se člověk mohl někomu zalíbit aniž by viděl fotku atd. a kamarádky, kterým jsem to sdělila, protože jedna se v tom dost vyzná, tak mě varovaly. Proč to píšu já, protože mě se nic nestalo, mě stál jen trochu času. Rozhodně ne, žádné peníze a žádné city. Ovšem na internetu zjistí člověk, že toto je dnes módní hit, a lidi si takto i vydělávají. Protože spousta, žen jim ty peníze pošle. Bohužel se i obávám, že spoustě žen to pak zamává s city.