Den šestnáctý - EKG, první Abája

     Je fajn, nemuset ráno vstávat do nemocnice, avšak i tak jsem si dala budík na 6 hodin. Večer už jsem neměla síly projet ani materiály k EKG, ani udělat ty úkoly co měly být. Nevadí, stejně je nikdo nechtěl. Vstala jsem dříve s pocitem, že se na to mrknu ráno. Neudělala jsem tak, jak jinak. Z části z lenosti, z části z toho, že jsem si uvědomila, že mám pracovní mail v mobilu, ale nevím jak se na něj dostat přes počítač. Oficiálně ho někde otervřít nejde. Na mailu jsem měla odkaz na aplikaci Teams na ten kurz. Jelikož jsem teda elektronický antitalent, řešila jsem to hodinu. Problém byl v tom, že jsem to chtěla mít na notebooku a nejen v mobilu. Tak 10 minut po začátku přednášky se mi to podařilo. 

     Kurz byl - velmi poučný, vezmu to všeobecně ke všem kurzům, které jsem zde absolvovala, jsou fakt dělané tak, aby člověk pochopil ten základ, který bude potřebovat, a opakují ty věci tak dlouho až si je musíte zapamatovat. Příklad na tomto školení, tak často zaznělo, jak se počítá pravidelný rytmus, jak se počítá nepravidelný, jaký je správný postup vyhodnocování EKG. Nechci říct, že to v ČR nemáme, možná jo a jen já se ničeho takového neúčastnila, ale nemluvím jen o EKG, já se tu dozvěděla i spoustu věcí o měření Arteriálního tlaku - respektive spoustu jsem věděla, ale nikdy jsem se nezabývala co přesně na té křivce je co. Takže pokud v něčem Saudskou Arábii pochválím, tak je to rozhodně ve výuce. Na konci kurzu jsem měla pocit, že látce rozumím, jen možná jen v danou chvíli, uvidíme na jak dlouho. 

           Přesto, že mě kurz zajímal a snažili se ho dělat co nejinteraktivnější, opravdu si libují ve vyvolávání, podařilo se mi si dvakrát na 10 minut zdřímnout :-D Ne nedělala jsem kurz z postele, ale asi mi vyhovuje spaní na koberci.

     Po kurzu hurá do posilovny. Vyčistit si hlavu, a trošku se vybít. No a co může následovat po první výplatě? Nákupy. Dnes máme možnost jet s nemocničním autobusem do MALL of Arabia, další neskutečně velké obchodní centrum. Jsem překvapena, že v autobuse nikdo není. Chvíli zvažuji, jestli teda taky nemám se vrátit domů a neobtěžovat řidiče, že pojede jen s jednou. Ne, je to služba zadarmo, je. Jsem Češka, jsem, takže jedu. Oproti tomu druhému obchodnímu centru, zde potkávám téměř výhradně jen kompletně zahalené ženy, tj. že jim fakt vidím jen oči. Je to zvláštní, ale mě zrovna tenhle aspekt zde nevadí. Obchody jsou vesměs podobné, já se těšila do Decathlonu. Musím však říct, že mě překvapilo, jak je tu třeba Decathlon dražší než u nás. Například v Praze v Decathlonu šnorchlovací maska mám pocit stála 600. Tady stojí dvojnásobek. Nevadí, ukořistila jsem rychleschnoucí ročník a nákupy pokračují. Já se vždy bojím, co ty 3 hodiny budu dělat a plánuji, jak budu někde hodinu sedět na jídle. Já to jídlo ale ani jednou ještě nestihla. No v rámci nákupů jsem ještě pořídila první "Abáju" trošku jsem to však nevychytala s velikostí, nemám ji až na zem, jak asi má být:-D Když mě velikost 52 přišla velká i tak, mám pocit že do rukávů, bych pozvala ještě tak 3 kámošky. Prodavačka mi říkala, vezměte si větší, bude delší. Pak jsem si udělala radost, opravdu největší, koupila jsem si pyžamo, ala lední medvěd. Konečně nebudu na ubytování furt pod dekou. Rychle pro nabíjecí kabel k mobilu, upřímně trojnásobná cena než u nás, což mi fakt přišlo absurdní, ale potřeba je. Pak už jen hypermarket, ani tady mě Panda nepřesvědčila, a navíc fronty jako blázen, až jsem se bála že nestihnu autobus. Sice tip top ale stihla, jaké však bylo moje překvapení, když po pár set metrech jízdy autobus zastavil, přistoupil jiný chlap a dával mi mobil, že někdo volá. Prý supervisor, tak mě vyděsil, že jsem nevěděla která bije, bála jsem se co jsem kde udělala. Dámě v telefonu jsem na poprvé nerozuměla, poprosila ji, at to zopakuje a to ona odmítla a at ji hned předám toho pána. Pak jsem pochopila, řidič se vracel zpátky k obchodnímu centru, snažil se někomu vysvětlit, kde stojíme. Zřejmě nějaká ztracená duše, jen jsem nechápala, jaká, když s námi nepřijela.  Poté mi znovu podával mobil, já jsem vysvětlovala, kde jsem, on vysvětloval. Nic. Bez úspěchu, chudák se ji vydal i hledat dovnitř. Já ji chápu, říkám si, jak by bylo mě, ztratit se tam, ale přiznám se, že mě to i trošku rozčilovalo. Já chtěla domů a spát, snažili jsme se ji navigovat, ale marně. Po půl hodině popojíždění, hledání, kroužení kolem obchodního centra, řidičovi došla trpělivost, už byl do telefonu fakt ostrý (nemyslím, že na ni, ale na někoho jiného) a odjeli jsme sami.