Cestou do práce vidím jev tady nevídaný. Běžec na silnici. Opravdu běžec, tedy dva běžce už jsem tu viděla jednou na promenádě, ale i tak mě to vždy tu překvapí. Ono i ráno v 6:30 je prostě nějakých 29 stupňů a tím, že tu nejsou zrovna moc chodníky, tak běžec opravdu běží po silnici. Klobouk dolů.
V práci jsem dostala stejného pacienta. Zjistila, že v noci byly opět stížnosti od rodiny, kolega dokonce čeká, že večer určitě dostane jiného pacienta, protože volali supervisorovi. Dnes mám jasný rozkaz neopustit židličku před pokojem aniž by na ní neseděl někdo jiný. Absurdní, ale co člověk nadělá. Občas jsem ji opustila, když jsem se snažila zajistit vyšetření pacientovi. Za celou denní službu, ale na mě rodina byla milá a neřekla nic. Tak nevím, jestli si později někde stěžují i na mě, nebo jestli je to barvou pleti. Dumat nad tím asi raději nebudu. Stačí, že zase přemýšlím nad večerní předávkou služby.
V průběhu dne mi šéf přišel oznámit, že odeslal žádost o prodloužení zkušební doby. Změna týmu by měla být možná už od dalšího služebního plánu tj. 25.12. Takže to můžu brát za vánoční dárek. Mám radost, zároveň i strach. Abych nešlápla z bláta do louže. Musím to brát tak, že vše ukáže čas. Snažím se teď bojovat sama se sebou, abych odsud neutekla, a mohla na sebe být pyšná.
Večer zvažuji co dělat, mám chuť někam vyrazit, mám sebou i oblečení na převlečení. Měla jsem domluvenou večeři s Hany, pokud nebudeme unavené po denních, ta ji však zrušila. Sice jejím důvodům není únava ale něco jiného, co je pro mě těžce skousnutelné ale ok, co se dá dělat. Každý tu jsme sám za sebe.
Přemýšlím, že vyrazím na večeři někam sama. Vyhraje však lenost a tak mířím autobusem zpět na ubytování. Hany mi však cestou vytvoří ještě jedno překvápko, a to mega. Myslela, že jsem v kontaktu se slečnou co pracovala na mém oddělení, protože ji mám v kontaktech. Jenže to já jsem rozhodně nebyla, netušila jsem, že někdo z mých kontaktů byl v Soudě. Díky ní, jsem zjistila, že ta Češka která byla na mém oddělení v letech 2018 - 2020 je moje spolužačka z "vejšky". Je to vtipné, že se 2 ze 12 lidí ze ročníku vydáme na stejné místo, stejné oddělení. Ač jsme se od vysoké školy neviděly, rozhodla jsem se ji napsat, zjistit jak si na to oddělení zvyknout. Na co si dát pozor. Dozvěděla jsem se informaci, kterou se dozvíte od hodně Českých pracovníků tu, prvních 3-6 měsíců je neskutečný boj, hodně lidí zvažuje odjezd. Pak se to však u většiny zlomí a zůstanou. Tak uvidíme jak se k tomu postavím já.